Jistě někoho takového znáte taky. Člověka, který už roky marně pracuje na knížce. Člověka, co vám při každém setkání převypráví svůj skvělý příběh, který ovšem není schopen napsat. Člověka se spoustou nápadů, z nichž nikdy nic reálného nevzejde. Možná jste se dokonce v něčem poznali sami. Proč se to děje?

Jako děti tvoříme spontánně a máme z toho radost. Naše díla obvykle nemají žádný hlubší smysl, naše počínání nemá žádný konkrétní cíl – když dáte dítěti pastelky, nebude si malovat proto, aby bylo lepší než všichni ostatní nebo aby zrovna ten jeho obrázek visel v nějaké galerii. Bude prostě tvořit. Psát a číst se učíme později a je to náročnější, tato fáze nevinných výbuchů kreativity u něj proto končí v pozdějším věku, jinak je to s ním ovšem úplně stejné.

Jak dospíváme, přichází bod, kdy se radost z tvorby začne mísit s ambicemi. Už si nehrajeme – najednou chceme vyhrát soutěž, dostat se do časopisu, vydat vlastní knížku. Najednou nám na výsledku záleží. Tvorbu si stále užíváme, dětská radost se však proplétá s dospělými cíli. Pokud nechceme psát do šuplíku a psaní pro nás není pouhou osobní terapií, je to nevyhnutelné a zcela přirozené.

Jestliže člověk píše kratší nenavazující texty, nemusí si toho vůbec všimnout. Píše jen tehdy, když má chuť, a radosti je v tvorbě pořád dost. Může to tak fungovat klidně roky a je to příjemné a snadné. Problém nastává v případě, že se rozhodneme napsat něco delšího. Tady totiž styl „jen když se mi chce“ fungovat nebude. Na začátku nás pohání nadšení z nového nápadu, to ovšem rychle vyprchá; dál musí autorovi stačit uspokojení z budování něčeho velkého, ze smysluplné práce. Tato vnitřní spokojenost je sice daleko trvanlivější než chvilková radost, ale také výrazně méně intenzivní. Jako autoři musíme dospět, naučit se disciplíně a trpělivosti. Pokud si to člověk neuvědomí a snaží se s pracovní morálkou amatéra dosáhnout výsledků profesionála, může se zbytečně trápit léta.

Konkrétním příkladem je třeba cyklický perfekcionista. Ten příběh s nadšením rozepíše, ale po pár desítkách stran od něj odejde, protože je to příliš velká dřina. Má jej ovšem někde schovaný a periodicky se k němu vrací – přečte si ho, zjistí, že není moc dobrý, a tak začne znovu od začátku. Neustále přepisovaná pasáž se potom stává zdrojem hluboké frustrace a autor zabředá do nekonečného koloběhu úprav.

O moc lépe na tom nemusí být ani člověk, který se vždy snaží navázat a pokračovat. I on v psaní hledá okamžitou radost a odchází, když začne být příliš těžké, odmítá se ale vzdát a po delších přestávkách se k němu vrací. Nepřepisuje a jde stále dál, s textem ovšem ztrácí kontakt a každé opětovné „zanoření se“ do příběhu je pro něj čím dál náročnější. Knihy se začne bát, zároveň ovšem nechce zahodit to, co už má napsané, ačkoliv se mu příběh dávno zdá slabý a nezajímavý. V psaní pokračuje z tvrdohlavosti – má čtvrtinu, půlku, teď už to přece nevzdá. Pokud se někdy dostane na konec, má za sebou extrémně trpkou zkušenost a v rukou nevydatelný paskvil.

Také to může být přesně naopak. Takový autor se nechává unést tím, co ho právě napadne, a tak skáče od jednoho textu ke druhému – nový příběh je vždycky lákavější než ten starý. Tvorbu si na rozdíl od ostatních užívá, neboť se uměle udržuje v euforii tím, že neustále rozepisuje nové texty, „fetováním“ začátků se ovšem snižuje jeho schopnost něco dokončit, a tak se mu v šuplíku kupí nedopsané příběhy.

Posledním případem jsou lidé, co staví vzdušné zámky – o příběhu stále jenom sní, ale nepíšou ho, v hlavě už mají hotovo, ale na papír se tomu nechce. Brainstorming či promýšlení příběhu totiž nestojí žádné úsilí, a dokud je vše jen v představách, je to dokonalé, psaní je ovšem tvrdá práce a reálné dílo za sny obvykle dost pokulhává. Dobrý nápad navíc rozhodně nezaručuje dobrou knihu, z výjimečné myšlenky může snadno vzniknout špatný text. Proč tedy riskovat frustraci z reality, když se můžeme opájet představami, v nichž náš příběh zůstává geniální?

Pastí je zkrátka hodně a dostat se z nich většinou není jednoduché. První krok je ale jasný – podívat se na celou situaci s odstupem a zhodnotit, zda naše pracovní úsilí a nasazení může vést ke kýženým výsledkům, nebo zda jen mrháme časem a čekáme na věci, které se nikdy nestanou.

P. S.: Uvědomit si, kde je problém, je důležité. Je to ale jen začátek. S tím ostatním vám rád pomůžu v individuálním kurzu Jak překonat tvůrčí blok a psát jako o život.

Kam dál? O tvůrčím psaní pravidelně natáčím krátká videa. Pokud byste chtěli přijít na kurz, aktuální nabídku najdete tady. Můžete se také přidat do FB skupiny, kam pravidelně dávám jednoduchá cvičení a tipy.