Ať jste malíři, spisovatelé, YouTubeři nebo jiní tvůrci, musíte se nějak poprat s otázkou financí – tvořit pro radost je krása, ale nájem vám nikdo neodpustí. Když nemáte štěstí, zůstáváte neznámým jménem s hrstkou oddaných fanoušků, nemůžete své tvorbě věnovat tolik času a šance, že prorazíte, zůstává pořád stejně malá. Je to začarovaný kruh.

A právě tady přichází Patreon. Fandí vám jen pár lidí, ale zaujali jste je natolik, že vás chtějí pravidelně podporovat pár korunami? Bum, máte vyhráno. To, o čem jste snili, ale co se realisticky nikdy nemohlo splnit, se najednou zdá blízko – třeba se brzo uživíte jen tvorbou. Jiným se to povedlo, proč ne vám? Je to krásná představa – fanoušci budou rádi, že vám můžou pomoct, aniž by na tom vykrváceli, vy si k nim vytvoříte bližší vztah, a hlavně budete moct většinu času věnovat tomu, co je pro vás důležité. Velká díla na sebe jistě nenechají dlouho čekat!

Vždycky vám slibuju transparentnost, tak se nebudu schovávat za „oni“ nebo „vy“ a přejdu do „já“.

Pravidelný příspěvek za to, že "můžu" číst nějaká čtyřverší a nově se dozvím i něco z života naprosto cizího člověka, prostě nedám.
Já nedám z principu 28 korun za to, abych si četla o vašich zážitcích, která vás nestojí nic napsat.

Když jsem si zřídil Patreon, byl jsem tou myšlenkou nadšený. Záhy jsem ale narazil – většina fanoušků se ukázala jako naprosto apatická. I tomu, kdo mě sledoval na Facebooku, Twitteru i Instagramu, i když tam dávám to samé, bylo často zatěžko odpovědět na zprávu. Než jsem pochopil, že vlažnost sledujících je v prvé řadě mou chybou, protože jsem je jednoduše nezaujal natolik, aby mě chtěli podpořit sami od sebe, o některé jsem zbytečným nátlakem přišel.

Aktivní oslovování taky odhalilo nečekaně hodně „fanoušků na zapřenou“ – lidí, které občas pobavím, ale většinu času mnou pohrdají a neváhají mi to napsat. Případně se rozplývají nad mou tvorbou, a zároveň mě jinde pomlouvají. Přiznám se, že tady pořád nevím, jak k tomu přistoupit – necítím se úplně dobře, když na stránce někoho takového mám, zároveň ale vím, že blokováním si vytvářím nepřátele. Z anonymní masy fajn lidí, kterým se líbí, co píšu, se každopádně vynořila spousta záškodníků s podivným chováním a pokřivenou motivací.

Je mi líto vaší stránku sleduji a rozhodně se mi líbí váš komiks ale není to úplně můj šálek kávy

Zatím jsem taky nepřišel na to, jak o Patreonu mluvit – když ho zmíním, cítím se u toho vždycky trochu provinile. Češi na něco podobného vůbec nejsou zvyklí a bavit se o penězích je u nás do určité míry tabu. Pokud na něj pozvu na stránce a podám to jako přístup k bonusovému obsahu nebo vysvětlím, v čem mi to pomáhá, je odezva téměř nulová. Když oslovuju přímo, řada lidí to vnímá jako nátlak. A co teprve všechny ty chodící lidské otazníky, které řeknou „Hned podpořím!“, ale pak se nic nestane. Připomenout se? Nechat to raději být? S obojím už jsem se spálil.

Nejhorší je ale něco jiného – Patreon výrazně posunul můj vztah k lidem, co mě sledují. Dřív jsem toho od nich moc nečekal, koupit si knížku nebo přijít na čtení byl bonus, cosi navíc. Vždycky se dala vymyslet spousta výmluv – čtení je daleko nebo v nevhodný den, knížka je drahá, je pro ni potřeba zajít do knihkupectví a zabírá doma moc místa. Po Patreonu to najednou bylo jiné, protože to bylo jednoduché, dalo se to udělat hned a věděl jsem, že značná část sledujících by to finančně nijak výrazněji nepocítila. Najednou jsem měl pocit, že mi dlouholetí fanoušci něco dluží, že když někoho bavím roky, je jedině spravedlivé, aby mi to nějak vrátil. Před Patreonem byl skalním fanouškem člověk, co hodně „lajkoval“ a sdílel, po Patreonu ten, kdo něco posílal. Toho posunu jsem si vůbec nevšiml a trvalo mi dost dlouho, než jsem si ho uvědomil.

Mam smisene pocity z toho, ze mi pise facebookova stranka, to je trochu creepy. Denne mi prijde x takovych zadosti. A uprimne receno, zas takovy fanda nejsem, kdyz jsem zjistila, ze fandim tri roky, prekvapilo me to.

Přes tohle všechno to ale rozhodně má cenu – Patreon je pro českého spisovatele pořád zdaleka nejlepší možností, jak dosáhnout finanční soběstačnosti a alespoň částečné stability. Udělal jsem spoustu chyb a snažím se z nich poučit, to hlavní je ovšem jasné – je potřeba vrátit se ke kořenům. Nepřemlouvat, zaujmout spíš tvorbou. Nezlobit se na ty, kteří mají rádi dílo, ale ne jeho autora. Snažit se, abych byl jednou tak dobrý, že se patroni budou hrnout sami, a do té doby prostě nějak bojovat a věřit, že ta chvíle přijde.