Na začátku jsem měl přes 250 epigramů. Všechny jsem si několikrát přečetl a vyřadil ty, které se mi s odstupem zdály slabé. Těch 160, co zbylo, jsem si potom rozdělil podle témat. Byly tam tři jasné okruhy – láska a vztahy; smysluplně prožitý život a strach ze smrti; politika a společnost. (Epigramů, které nespadaly ani do jedné z těchto kategorií, bylo jen pár.) Texty v jednotlivých tématech jsem uspořádal tak, jak měly jít za sebou ve sbírce, a pak jsem všechna témata „prolnul“.

Podle čeho jsem se rozhodoval? U každé knížky, kterou tvoří nesouvisející texty, se držím stejného klíče – jednak se snažím o pestrost, jednak chci mít silný začátek a konec. Dobrý začátek čtenáře chytí, dobrý konec ho přiměje, aby si ode mě chtěl přečíst i něco dalšího; to, co subjektivně vnímám jako nejlepší, proto dávám tam.

Snaha o pestrost je nejzjevnější u témat – tři epigramy o víře jsem třeba umístil tak, aby od sebe v rámci knihy byly co nejdál – projevuje se ale na všech úrovních. V tomto případě jsem se snažil střídat pochmurné, vtipné a neutrální epigramy, ty napsané knižněji s těmi, co jsou hovorovější, ty napsané v první osobě s těmi ve druhé nebo ve třetí, ty na devět nebo dvanáct slabik s těmi na osm, ty začínající přízvučnou slabikou s těmi, co začínají nepřízvučnou apod. Pozor jsem si dával i na podobné obraty a slova – v celé knížce jsou například dva epigramy obsahující slovo „čechrat“, a kdyby byly blízko u sebe, vzbudilo by to ve čtenáři dojem, že je sbírka dost monotónní, zvláště pokud by se taková věc stala víckrát.

Nakonec jsem připsal věnování a slovo úvodem a poslal text prvním čtenářům. Ti mě upozorní na případná slabá místa – když se jich na něčem shodne víc, budu vědět, že to mám upravit nebo vyškrtnout. Pokud neodhalí žádný zásadní problém, udělám takové čtecí „vlny“ tři, potom nechám rukopis pár týdnů uležet. Nakonec si ho ještě jednou přečtu, udělám případně poslední drobné úpravy, a nabídnu ho nakladateli.