Psaní je především o příbězích. Chceme čtenáři umožnit, aby na chvíli zapomněl na skutečný svět a nechal se pohltit naším vyprávěním. Přichází nové umělecké směry, píšou se různé experimentální texty, příběhy se však v literatuře (a nejen tam) stále drží na prvním místě. Jsou jádrem, esencí; jsou tím nejpodstatnějším.

Aby se ovšem čtenář na naše vyprávění mohl soustředit a jaksepatří si ho užít, nesmíme ho rozptylovat nezvládnutým řemeslem. Pokud bude u každé druhé věty trpět, brzy zapomene, o čem vlastně čte. Je potřeba, abychom se „vypsali“, jinými slovy, abychom psaní trénovali tak dlouho, dokud se těchto neduhů nezbavíme.

Jak se nezvládnuté řemeslo projevuje? U začínajících autorů se nejčastěji setkávám s těmito nedostatky:

Špatná stylistika. Může se jednat třeba o neujasněný tón textu, v němž se nahodile střídají knižní a hovorové výrazy, nebo o několikerá zbytečná opakování těch samých slov.

 

Stojím na zábradlí a odhodlávám se. Co si pomyslí rodiče? Co by tomu řekli, kdyby mě viděli stát na zábradlí? Nechci rodiče zklamat. Ale dál už takhle nemůžu. Zábradlí nepříjemně studí. Chci skočit, ale nemůžu se odhodlat. Tak tam stojím dál.

 

Úporná snaha o neologismy. Když člověk začíná psát, má mnohdy pocit, že každá věta musí být co nejoriginálnější. Nemusí. Pokud jde o „obyčejný“ text, který se má čtenáři dobře číst, méně je většinou více a s neologismy i s jazykovou kreativitou obecně je lepší šetřit. V opačném případě se může stát, že si autor vážný příběh zkazí nechtěnými vtipy, zvláště pokud se o novotvary snaží i tam, kde k tomu není žádný důvod.

 

Nachýlila sklenku pod úhlem přesahujícím pravý ke svým rtům a nechala si tekutinu pomalu sklouzávat po vnitřní straně krku.

 

Pokulhávající vnitřní logika textu. Při vyprávění nesmíme nelogicky přeskakovat a vynechávat informace, které jsou pro orientaci v příběhu nezbytné. Čtenář musí chápat, proč čte právě teď právě o tomhle, musí být schopen sledovat tok našich myšlenek. Pokud se v knize bude ztrácet, brzy ji odloží.

 

Připravuju se na zkoušku, ale nebaví mě to. Co takhle něco podniknout? Kontroluju, jestli mám dost peněz.
„Tak jakou máte představu?“
V autobuse si mě lidé prohlíží.
Zpátky k učení.

 

Špatná návaznost vět. Text by neměl být pouhým řetězcem vět, vše by mělo být propojeno. Při psaní bychom se měli snažit přemýšlet na úrovni celku a dávat si pozor na to, aby každá věta navazovala na tu předchozí a připravovala tu následující. V opačném případě bývá výsledkem úsečný a „nasekaný“ text.

 

Byli jsme skoro u cíle. Nedorazili jsme včas. Cena pro vítěze by nám hodně pomohla. Mohli bychom si koupit nové auto. Vyhrál někdo jiný.

 

Extrémně dlouhá a překombinovaná souvětí. Ačkoliv jsem sám velkým fanouškem složitějších souvětí, i tady platí, že méně je většinou více.

 

„Ten rypák mě normálně řeék! – s tím svým nadrzlým úšklebkem…,“ sdělovala ona madam čím dál zaníceněji, přičemž znovu udělala významnou mimickou pomlku než pokračovala, tesaje dál slova do prostoru tak nenávratně, jako když dřevorubec poráží strom, „…řekl! …pořád lepší, než kdyby vypadala … jako moje MATKA!?“ slovo matka vytáhla ztenčením a zdůrazněním hlasu do takových výšin, že by z toho i fistule propadla závisti, a v tu chvíli nebylo zcela jasné, zdali měl její zakončovací tón vyjadřovat otazník nebo vykřičník.

 

Tolik tedy k nejčastějším chybám, jež se týkají řemesla. Je ještě jeden podstatný a velmi rozšířený neduh, který jsem nezmínil, na ten se ale podíváme příště – jelikož se od těch uvedených dost liší a jeho vysvětlení je složitější, rozhodl jsem se mu věnovat samostatný článek, který najdete tady.

 

(Vypsat se můžete sami, s vhodným vedením lze však tento proces výrazně urychlit. Pokud chcete, rád vám s tím pomůžu, stačí napsat.)