Big Bang Theory a How I Met Your Mother – dva sitcomy, které začaly velice slibně a skončily jako únavné a nudné stíny toho, čím byly kdysi. Seriály, u nichž jsem se v prvních řadách opravdu zasmál, zatímco na ty poslední jsem se díval hlavně z nostalgie – když už jsem s postavami strávil tolik času, nechtěl jsem je opustit, aniž bych se dozvěděl, jak jejich příběhy dopadnou. Stává se to samozřejmě i u jiných sitcomů, u těchto dvou to však bylo skutečně výrazné. Proč se to děje? Dejme nyní stranou „externí“ důvody (například to, že se seriál často natáčí nikoliv proto, že má ještě co říct, nýbrž proto, že se na něm ještě dá něco vydělat) a podívejme se na alchymii, na níž je většina těchto děl založena.

V sitcomech jsou obvykle dva druhy postav – relativně obyčejní lidé a exoti. S obyčejnými lidmi prožíváme všední příběhy, které jsou jakousi kotvou; exoti nás potom baví právě tím, že jsou neobvyklí, že se chovají extrémně, že potenciálně nudným všedním příběhům dodávají jiskru. Vezměme si třeba Sheldona nebo Howarda z Big Bang Theory, Barneyho Stinsona z How I Met Your Mother, Rona Swansona z Parks and Recreation, Charlieho z Two and a Half Men nebo kapitána Holta z Brooklyn Nine-Nine. Podivíni, kteří si často neuvědomují, že se chovají nestandardně, zároveň ovšem také postavy, které jsou často nejvýraznější a divácky nejoblíbenější.

Zatímco obyčejní lidé během seriálu zpravidla příliš zásadním vývojem neprojdou, exoti se výrazně přiblíží k normálu. Podívejme se například na Sheldona a Leonarda – zatímco Leonard se jako člověk moc neposunul, Sheldon ušel obrovský kus cesty. Právě v tom je ovšem kámen úrazu – relativně normální Sheldon nás baví daleko méně než Sheldon-podivín. Díly, kde si o sobě něco podstatného uvědomí a o kousek se přiblíží tomu, co většina považuje za přijatelné lidské chování, jsou samy o sobě zajímavé a představují dobré příběhy, s každým takovým osobním mikroposunem ale původní Sheldon něco ztrácí. A pokud ho tímto procesem necháme procházet znovu a znovu, z exota se stane obyčejný člověk.

Většina sitcomů s jedním či několika podivíny se tak po čase promění v nudný seriál s normálními lidmi. Nemusíme si toho všimnout hned – k postavám si postupně budujeme vztah, a tak můžeme z nostalgie nějakou dobu přehlížet, že už se moc nesmějeme – nakonec si však uvědomíme, že se z kdysi vtipného sitcomu stalo vyprávění kamarádů o tom, co se jim dnes přihodilo v práci. A pak přepínáme jinam.