V předchozím článku jsme probírali „řemeslné“ nešvary, tentokrát se budeme bavit o postavách, konkrétně o jejich motivaci a elementární logice jejich chování.

V textech začínajících autorů se velmi často setkávám s tím, že postavy jednají zcela nesmyslně – žena, která se své děti bojí spustit z očí, je o stránku dál jen tak svěří úplně cizímu člověku; umírající muž týdny pracuje na velmi dojemném dopise na rozloučenou, jen aby ho pak zcela náhodně pohodil na místě, kde ho jeho manželka ještě roky nemusí najít; zapřisáhlý pacifista se okamžitě vrhá po zbrani. Vše lze jistě nějak zdůvodnit, autor to však skutečně musí udělat, nebo přinejmenším naznačit, že si uvědomuje, že se postava chová nestandardně či pokrytecky. Čtenář musí vědět, že rozpory jsou záměrné a že jde o součást autorova plánu, nikoliv o pouhá přehlédnutí či nedomyšlenosti.

Do každé z postav bychom se jako autoři měli umět vcítit a porozumět jí. Stejně tak bychom měli znát její cíle, sny a touhy, chápat její motivaci, vědět, co ji žene dopředu, nebo co jí naopak brání v rozletu. Při psaní si pak musíme dávat pozor na to, aby se všechny postavy chovaly „konzistentně“ a skutečně usilovaly o dosažení svých cílů, a pokud se od toho výrazně odchýlí, musíme vždy vysvětlit, proč se tak stalo, nebo alespoň naznačit, že o tom víme. Kromě toho je tu ještě další, o něco složitější aspekt – to, zda chování postav odpovídá běžné objektivní realitě. Je například zřejmé, že do protestů a různých revolucí se nejčastěji zapojují mladí lidé a že na stará kolena býváme smířlivější (či pohodlnější). Nejde o absolutní pravidlo a nemusí to platit zrovna pro naši postavu, jestliže však příběh zasadíme do současnosti a budeme psát o energickém osmdesátiletém revolucionáři, nemůžeme předstírat, že jde o běžnou situaci.

Když mluvíme o chování a o motivaci, zmiňme jednoduchý trik, kterým můžeme zjistit, zda u psaní autor přemýšlel – stačí se na příběh podívat očima některé z vedlejších postav a zkontrolovat, jestli dává smysl i tak. Pojďme si to ukázat na konkrétním příkladu. Četl jsem povídku, kde nemocné dívce implantovali nanoboty – mikroskopické roboty, kteří měli „opravit“ její tělo a následně se rozpadnout a vstřebat do krve. Nanoboti dívku skutečně vyléčili, rozpadnout se ovšem odmítli; místo toho se „skryli“, vyčkávali, dokud nebyli dost silní, a nakonec se začali nekontrolovatelně šířit. Během toho, co se připravovali, k dívce neustále promlouvali – vnímala je jako zlověstné a nenávistné hlasy, které komentovaly vše kolem ní. Hrdinka se bála, že se zbláznila.

Podívejme se nyní na tento příběh z pohledu oněch mikroskopických strojů, ty je totiž jistě možné považovat za vedlejší postavu. V textu bylo jasně napsáno, že k uskutečnění jejich plánu stačilo, aby nikdo nepřišel na to, že se po ukončení léčebného procesu nerozložili. Pak si ale musíme položit otázku, proč na dívku pořád mluvili – tyto komentáře byly zcela zbytečné, navíc riskovali, že se dívka začne chovat podivně, její okolí si toho všimne a oni budou odhaleni. Dle textu přitom nešlo o nějakou chybu, naopak, dělali to záměrně. Jistě, kdyby mlčeli a ona o ničem netušila, byl by příběh dost nudný, tato verze však z jejich pohledu vůbec nedává smysl. Je zřejmé, že se autor soustředil jen na dívku a nanoboty bral jako kulisu – jednali tak, aby bylo dění kolem hlavní postavy tajemné a zajímavé, ačkoliv to bylo v přímém rozporu s jejich motivací.

Poslední důležitá poznámka – nevymlouvejme se na čtenáře. Bavíme-li se o chování a motivaci postav, břemeno je jasně na autorovi, který musí psát tak, aby lidem v jeho příběhu porozuměl pokud možno každý, a to i v případě, že je jeho životní zkušenost zcela odlišná. Pokud dobře popíšeme pocity a uvažování matky s pěti dětmi, dokáže se do ní vcítit i bezdětný muž. A právě to je na literatuře tak krásné.