„Píšu příběh, který se odehrává v České republice v roce 2020. Mám tam zmiňovat, že postavy musí nosit roušky?“

Různých variací na tento dotaz jsem viděl řadu. Ačkoliv je tato starost ve většině případů zbytečná, může být zajímavé zamyslet se nad tím, jak vlastně podobné věci v rámci příběhu fungují a co nám říkají.

Začněme obecným vztahem mezi reáliemi a časovým zasazením. Pokud nám autor neprozradí, ve kterém roce se jeho příběh odehrává, ani jej nevztáhne k nějaké všeobecně známé události, odhadujeme dobu právě na základě detailů – na silnici je často vidět Škoda 120 nebo Ford Mondeo, postavy nosí tesilky nebo džíny, připojení k internetu je vytáčené nebo bezdrátové apod. Jako čtenáři zhruba tušíme, kdy se uvedené technologie, materiály apod. mohly vyskytovat současně, zpravidla jsme ale rádi, když období odhadneme s přesností na deset let.

Jak si v takovém srovnání vedou roušky? Pokud budeme středně optimističtí a budeme předpokládat, že je budeme s přestávkami nosit do jara příštího roku, kdy je odložíme nadobro, informace „postavy v některých situacích nosí roušky“ by příběh zasadila mezi jaro 2020 a jaro 2022. Coby reálie jsou tedy roušky stejně neobvyklé a specifické jako současná situace.

Přejděme nyní ke zmíněnému dotazu. Skutečně si myslím, že jde o zbytečnou starost, tento problém se totiž ve většině případů vyřeší sám od sebe. Pokud se příběh odehrává během pandemie, je téměř jisté, že se tato situace postav nějak zásadněji dotkne – nezasáhne možná přímo jejich zdraví, ovlivní však jejich vztahy, práci, trávení volného času apod. A to vše do takového textu logicky patří, nelze si to „odmyslet“ nebo předstírat, že to tak není. Ptáme-li se na roušky, soustředíme se na detail, který se sice stal symbolem této doby, ovšem z vypravěčského hlediska se jedná o její nejméně podstatný aspekt.

Zároveň si samozřejmě lze představit i příběh, který by se před pandemií i během ní odehrál úplně stejně. Pokud naši hrdinové pracují z domu, ven téměř nechodí a sociální kontakt nevyhledávají, a pokud vládní opatření jejich život skutečně v ničem nezmění, není důležité zmiňovat, že když si nechají přivézt nákup, musí si nasadit roušku. I tady je ale řešení nasnadě – pro tento příběh přesné časové určení zjevně důležité není, zasazovat ho do kulis současné situace je tak zbytečné.

Na závěr si ještě můžeme položit otázku, jak moc máme reálie tohoto období vysvětlovat, respektive jak rychle co zapomeneme. Odpověď je jednoduchá – nevíme a ani to vědět nemůžeme. Bude to dáno jak celkovým vývojem – možná se nám pandemii podaří dostat pod kontrolu, možná se objeví nová mutace a bude ještě hůř – tak osobní zkušeností každého z nás – třicetiletý programátor, jehož se koronavirus dotknul jen tím, že ho přinutil přejít na home office, zapomene daleko dřív než padesátiletá kadeřnice, která si najednou musela hledat nové zaměstnání a pochovala oba rodiče.

Jak tedy postupovat? Stejně jako kdykoliv jindy – pokud je na to prostor, vždy objasněte vše, co je pro příběh důležité, i kdyby to pro dnešního čtenáře bylo zcela zbytečné. Když budete mít štěstí, budou se vaše texty číst ještě řadu let, a dříve či později takováto vysvětlení potřeba budou.