Poznámka: za „hlavní postavu“ v tomto článku považuji postavu, z jejíhož pohledu příběh sledujeme (tedy to, čemu se anglicky říká „point-of-view character“). Je to mírně zjednodušené, nechci se však zaplést do složité diskuze o rozdílech mezi hlavní postavou a vypravěčem – ta pro tento text není důležitá, proto ji teď nechávám stranou a vrátím se k ní v některém z budoucích článků.

 

Než začnete psát příběh, musíte se rozhodnout, jestli si vystačíte s jednou hlavní postavou, nebo jich budete potřebovat víc. U některých textů to je jasné, jindy to ale může být obtížně řešitelná otázka. Univerzální rada „záleží na příběhu“ sice platí i tady, méně zkušenému autorovi ovšem příliš nepomůže. Zamysleme se tedy obecně – ve kterých případech jedna hlavní postava nestačí?

 

Když je příběh v prostoru nebo v čase tak rozmáchlý, že to jinak nejde. Pokud píšu rodinnou ságu, která má zahrnovat deset generací, nebo jako vypravěč nutně potřebuji být u událostí, které se odehrávají ve stejném čase, ale na jiných místech, s jednou hlavní postavou prostě nevystačím.

Když chci, aby se čtenář bál o všechny postavy. Pokud mám jedinou hlavní postavu, je v podstatě vyloučeno, aby během příběhu zemřela – začít knihu s jednou hlavní postavou a v polovině ji „vyměnit“ je sice teoreticky možné, většinou to ale zničí strukturu příběhu a zdařilých příkladů bychom našli jen pár. Co z toho vyplývá? Že se čtenář bude strachovat pouze o vedlejší postavy. Pokud je ovšem v příběhu hlavních postav více, je to jasný signál, že jsou v nebezpečí i ony – takové vyprávění se totiž smrtí jedné z nich „nezasekne“, a tak může autor nechat zemřít i je.

Když chci, aby se čtenář musel rozhodnout, na čí stranu se postaví. Pokud píšu o sporu mezi dvěma lidmi, ale líčím ho jen z jedné strany, nevyhnutelně čtenáře ovlivním – s kladným hrdinou bude mít tendenci souhlasit, neutrální mu bude sympatický prostě tím, že s ním stráví víc času, a u záporného se hned dozví o všech lžích a manipulacích, a tak se bude postupně utvrzovat v tom, že jde o špatného člověka. Pokud však jako autor nabídnu oba pohledy a dám si pozor, abych postavy a jejich činy nijak nehodnotil, nechávám konečný soud na čtenáři – o tom, na čí straně je pravda, musí v takovém případě rozhodnout sám. Je přitom jedno, zda píšu o neshodách, o vzájemném nepochopení nebo o rozdílných pohledech na svět, a je také jedno, zda se to týká jednotlivců, skupin, nebo třeba celých kultur. Pokud v příběhu nechci jasné dobro a zlo, jasné „my“ a „oni“, potřebuji víc hlavních postav.

 

Řekněme, že píšete jeden z těchto typů příběhu a že jste zjistili, že se bez většího počtu hlavních postav neobejdete. Jak zajistit, aby tento způsob vyprávění dobře fungoval? Snažte se při psaní držet následujících zásad:

 

Každá hlavní postava by měla být jedinečná. Každá by měla svět kolem sebe vnímat jinak, mít jinou povahu, jinak se vyjadřovat.

Každá hlavní postava by měla zajímavá sama o sobě. Každá by měla projít nějakým vývojem.

Příběhy hlavních postav by měly být propletené. I v případě, že se hlavní postavy vůbec nesetkají, by se jejich příběhy měly nějak ovlivňovat. V opačném případě čtenáři nebude jasné, proč sleduje dějovou linku, která se zbytkem nijak nesouvisí.

Všechny hlavní postavy by měly dostat zhruba stejný prostor. Je jasné, že některé budou vždy o něco „hlavnější“, ty příliš upozaděné však čtenáře po čase přestanou zajímat.

 

Na závěr ještě jedna rada – čím víc času čtenář s  postavou stráví, tím silnější vztah si k ní vytvoří. Vždy je tedy dobré, pokud se počet hlavních postav snažíte udržet na nejnižším možném počtu. Méně je tady skutečně více.