Zpětná vazba je poměrně drahá záležitost. Mnozí proto váhají, jestli se taková investice vyplatí, tím spíš, že třeba vůbec neví, jak to vlastně vypadá. Proto po dohodě se Zuzanou Popelkovou, autorkou povídky Poprvé a naposled, přikládám jak její text, tak i svou zpětnou vazbu, a to ve stejné podobě, v jaké ji dostala.
Pokud byste o tento typ spolupráce stáli i vy, stačí mi napsat.

 

Poprvé a naposled (autorka: Zuzana Popelková)

Nad hlavou mu něco zašustilo. Pocítil lehký závan, ale nikoho neviděl. Zdáli slyšel tlumené hlasy a cítil lehké otřesy.
„Připrav se, človíčku,“ ozvalo se shůry. „Čeká tě náročná cesta.“
Kdopak to mluví? A co je to cesta? Honilo se mu hlavou. Ačkoli se nemohl téměř pohnout, cítil se v bezpečí.
„Dlouho ses skrýval před světem, přišel tvůj čas.“
„Nerozumím ti. Co je to svět?“
„To bude brzy tvůj nový domov. Vydáš se na dlouhou pouť a potkáš na ní všelijaké zvláštnosti a hlavně lidi.
„Co je to lidi?“
„Neboj se, brzy se o nich všechno dozvíš.“

V ten samý moment Lucie poslouchala, jak kapky deště bubnují na okenní parapet. Zatáhla šedý závěs a ulehla do čerstvě převlečené postele. Peřiny příjemně voněly. Za jiných okolností by si užívala nedělního klidu. Cítila však podivný tlak v podbřišku. Ještě, než zavřela své zelenohnědé oči, pohlédla na dřevěnou postýlku nalevo od sebe.
„Už abys bylo venku, děťátko moje,“ zašeptala do ticha.
Usnula, ale nespala dlouho. Brzy ji vzbudila zvláštní bolest v kříži. Vstala, vyprázdnila močový měchýř a šla se přitulit ke svému manželovi do obývacího pokoje. Byl zrovna ponořen do četby o Napoleonově granátníkovi a u toho usrkával horkou kávu. Po náročném pracovním týdnu zbožňoval víkendový odpočinek.
„Už jsi vzhůru?“ Podivil se.
Přikývla a stočila se k němu do klubíčka. Zatímco on opět sklopil zrak do knížky, prohlížela si svatební fotografie na protější stěně. Jsou svoji jen pár měsíců a co nevidět se z nich stanou rodiče. Tolik toho chtěla ještě stihnout, zažít. Pohlédla na muže, do něhož se zamilovala na první pohled. Jeho husté černé vlasy by už potřebovaly ostříkat, říkala si v duchu. Milovala ty neposedné kudrlinky a zároveň mu je i záviděla. Občas si představovala, po kom jejich potomek bude mít hřívu.
„Jsi v pohodě?“ Zadíval se na ni svýma kaštanovýma očima a políbil ji na čelo.
Lucie se usmála, na důkaz, že se cítí docela dobře. A vybavila se jí vzpomínka na den, kdy se dali dohromady. Coby studenti pražské univerzity kráčeli ruku v ruce rušnou ulicí a na křižovatce, kde se jejich cesty měly rozejít, si ji ten upovídaný dlouhán znenadání přitáhl k sobě a vášnivě políbil. V první moment úplně ztuhla, ale polibek opětovala. Pár dní kolem sebe kroužili. On si užíval, jak je zmatená z nečekaného aktu, ona se naopak snažila pochopit, zda si s ní jen nehraje. Pár dní na to se v pravé poledne sešli pod staroměstským orlojem a za skřehotání kohouta začal jejich milostný románek. Nejprve se stali přáteli s výhodou, následně se rozcházeli a zase dávali dohromady, jednu dobu dokonce udržovali vztah na dálku, neboť oba získali půlroční stipendium na zahraniční univerzitě. Po návratu do vlasti si dali rande a domluvili se na společném bydlení s tím, že svůj vztah vezmou pěkně od začátku a se vším všudy. Tehdy pro něj Lucie byla vším. Neustále se jí dotýkal a zajímal se, jak se cítí nebo co ji trápí. Teď však měla pocit, že ji zcela ignoruje, stejně jako fakt, že čeká jejich dítě. Mrzelo ji, že celých devět měsíců ignoroval její rostoucí bříško. Kolikrát ho sama musela vyzvat, aby si sáhl, jak jejich děťátko kope.
„Petře, uvaříš mi, prosím, čaj?“ Pohladila ho po tváři. Tmavé strniště ji zašimralo do dlaní.
„Hm…“ zavrčel a ani se nepohnul.
Chvíli čekala. A nakonec sama vstala.
„Já bych ti ho uvařil, kdybys chvíli vydržela.“ Ozval se nevrle. „Chtěl jsem dočíst stránku.“ Nesnášel tu její urputnost. Vždycky potřebovala mít všechno hned. Od doby, co je těhotná, se hrozně změnila. Párkrát se snažil zjistit, proč je tak protivná, ale nic kloudného se od ní nedozvěděl.
„Stejně si chci dát něco k jídlu.“
Neměla chuť se hádat. Dříve býval více pozorný. Už si ani nevybavovala, kdy naposledy ji sám od sebe obejmul. Připadala si, jako jeho spolubydlící a ne žena, která mu co nevidět porodí dítě. Neměla tušení, co udělala špatně.
Zatímco si krájela chléb, Petr odložil knihu a zapnul televizor.
„Dávají tvoji oblíbenou kriminálku,“ obrátil se na ni s pokusem o komunikaci.
Lucie si jen povzdechla a mávla rukou.
„Půjdu si raději číst.“ Opravdu nevidí, že se necítí dobře? Pomyslela si.
Jakmile spatřil ten její otrávený obličej, přestal si jí všímat. Zase nějaká hormonální bouře na obzoru.
Zapnula rychlovarnou konvici, do hrnku dala sáček ovocného čaje a namazala si krajíček chleba s máslem a medem. Chystala se olíznout lžičku od toho sladkého nektaru, když se jí do cesty připletl pramen vlasů. Celá ulepená se rozhodla jít do sprchy. Chtěla ze sebe smýt všechnu tu bolest, avšak horká voda vůbec nezabírala.
Sotva z ní vylezla, prohlédla si v zrcadle své nahé tělo. Kaštanové vlasy měla rozcuchané, prsa povislá s výrazně tmavými dvorci a ty strie! Ještě chvíli a místo jizev bude mít na břiše krvavé krátery. Přestože kůži mazala vším možným a během třiceti devíti týdnů nabrala jen dvanáct kilo, měla dojem, že spolkla celou zeměkouli. Oblékla si noční košili a došla zpátky do kuchyně. Na dřezu ji čekal hrnek s horkým čajem.
„Dal jsem ti do něj i med,“ poukázal na svůj heroický výkon Petr. Chtěl jí udělat radost, avšak Lucie jen poděkovala za čaj, v tichosti snědla chleba a odebrala se do ložnice. Opatrně obešla manželskou postel a horký hrnek položila na noční stolek. Zachumlala se do peřin a vzala do rukou manuál pro budoucí matky. Po celou dobu těhotenství se této literatuře vyhýbala. Věřila, že péči o novorozence zvládne díky vlastní intuici. Nyní, když se blížil termín porodu, začala mít pochybnosti. Pokusila se vnímat jednotlivá slova. Po chvíli však zjistila, že čte stále dokola jeden odstavec. A přitom nemá ani ponětí, co v něm autorka píše. Odložila knihu, usrkla horký čaj a lehla si zcela uvolněně do postele. Rukou hladila své obrovské bříško a rozhlížela se po místnosti. Oči jí sklouzly k dřevěné postýlce s medvídkem vyrytým do čela. Snad jako každá nastávající prvorodička brala přípravu výbavičky pro prvorozeného potomka vážně. Nic neponechala náhodě. Povlečení sladěné se zavinovačkou i nebesy, miniaturní oblečky barvy andělské perleti srovnané do komínku v komodě stejné barvy, jakou měla dětská postýlka.
Na mobilu pípla zpráva. Nadzvedla se, aby zjistila, kdo píše, ale pohyb nedokončila. Divně ji pnul podbřišek a bolest v kříži zesílila.

„Človíčku, vstávej, už je čas,“ ozvalo se shůry.
„Čas na co?“
Z ničeho nic ho nějaká neviditelná síla začala tlačit do černé úzké díry.
„Ne, já nikam nechci,“ volal zděšeně, ale nikdo mu neodpovídal. Tlak naopak zesiloval.
„Neměj strach, človíčku, venku ti bude dobře. Ona se o tebe postará.“ Konejšil ho opět ten líbezný hlas.
„Jaká ona? O kom to mluvíš?“
Otázka zůstala nezodpovězena.

Kolem jedenácté hodiny Petr přišel za ní. Lucie koukala do stropu a ani se na něj nepodívala.
„Jsi v pohodě?“
„Nevím, cítím podivné bolesti.“
„Můžu ti nějak pomoct?“
„Já nevím. Asi ne.“
„Tak dobrou,“ zašeptal, políbil ji a snad během deseti vteřin usnul.
Nehnutě ležela a marně se snažila usnout. Dítě tlačilo na močový měchýř, vyběhla na záchod, už ani nepočítala po kolikáté za večer. Cestou do ložnice ucítila, jak jí tvrdne břicho. Sedla na postel, vzala do rukou telefon a pokoušela se sledovat frekvenci bolestí. Opakovaly se zhruba co deset minut. Kolem půl jedné už nemohla ležet, potřebovala chodit a po chvíli si šla napustit vanu. Buď teplá voda zabere, anebo ne a bude mít jistotu, že se nejedná o poslíčky. Jakmile voda vychladla, pokusila se vstát. Další bolest ji zcela ochromila. Zhluboka dýchala a pokoušela se vyškrábat ven. Nešlo to.
„Petře, pojď mi, prosím, pomoct,“ snažila se křikem vzbudit manžela. Ten však tvrdě spal a nevnímal nic kolem sebe. Možná, že kdyby hlasitěji zavolala, slyšel by ji. Nechtěla ho však zatěžovat svými problémy a u toho poslouchat, jak je hrozně unavený. Zapřela se tedy rukama ze všech sil a povedlo se. Utřela se ručníkem, na holé tělo navlékla sametový župan a vrátila se do ložnice.
Ještě ani nedošla k posteli a pocítila tak silné bolesti, až hlasitě zahekala. Trvaly krátce, ale měly grády. Opatrně se posadila na matraci a zhluboka dýchala. Ulehla, stočila se na levém boku do klubíčka, zavřela oči a najednou ta bolest přišla zas. Očima hledala budík – byly skoro dvě hodiny ráno. Na chvíli snad i usnula. Kvůli bolestem však ne na dlouho. Tušila, že asi započala první doba porodní. Ve čtyři měla kontrakce po sedmi minutách, a kolem páté ranní byla se silami v koncích. Celou noc se snažila být statečná a nechávala ho vyspat, nyní potřebovala oporu.
„Petře, vstávej, musíme jet.“ Zacloumala s ním.
„Cože?“ Divil se, co blázní. „Ještě je tma, spi.“ A otočil se na druhý bok.
„Já už nemůžu. Chci odvézt do porodnice.“ Zvýšila hlas. Měla strach.
Petr se těžce zvedl, odšoural se do kuchyně a zapnul rychlovarku.
„Co děláš?“ Nechápala jeho počínání.
„No potřebuju kafe.“
„To si snad děláš srandu!“ Chtěla ještě něco dodat, ale ochromila ji další kontrakce.
Petr ve vteřině ztuhl.
„Jak dlouho už tě to takhle bolí?“
„Celou noc,“ zafuněla a posadila se na gauč. Víc slyšet nepotřeboval. Okamžitě se oblékl, pomohl jí do riflí, z šatní skříně vzal první triko, co mu do ruky přišlo, na botníku popadl připravenou tašku s potřebnými věcmi a pomohl Lucii do výtahu. Auto stálo na parkovišti asi padesát metrů od domu. Jí však připadalo, že musela ujít minimálně kilometr. Ztěžka usedla, Petr uložil věci do kufru, posadil se vedle ní, pomohl jí s pásem, nastartoval a sám se připoutal během rozjezdu. Věděl, že cestu na Bulovku zvládne i po slepu, do půl hodiny budou stát na místě. Před třemi týdny si trasu cvičně vyzkoušeli, naštěstí se jednalo o planý poplach. Teď cítil, že přijde ta nejtěžší část, samotný porod. Na jednu stranu vzrušující okamžik, na druhou neskutečná panika, jak to všechno dopadne. Neměl tušení, co ho čeká. Zatímco Lucie střídavě hekala, snažil se soustředit na řízení. Silnice byla v tuto hodinu téměř liduprázdná. Zaparkoval nedaleko vchodu do gynekologicko-porodnické kliniky.
„Já asi nevylezu,“ zasípala a marně se snažila rozdýchat další kontrakci.
„Pojď, pomůžu ti,“ pokoušel se ji postavit na nohy. Vážila rovný metrák, až se celý orosil. Ale to těhotenství jí hrozně slušelo. Měla v očích takovou zvláštní jiskru, kdykoliv se o miminku bavili. Tušil, že bude dobrou a milující mámou.
V čekárně položil tašku na zem a netrpělivě zvonil na sestřičky, aby už proboha jeho ženě pomohly.
„Dobrý den,“ usmívala se na ně blonďatá slečna s obrovskými brýlemi na nose a nechápala, proč ten poplach. „Co pro vás můžu udělat?“
„Manželka má silné bolesti, asi brzy porodí.“
„Po kolika minutách máte ty kontrakce?“ Obrátila se k Lucii.
„Po pěti, ale zkracují se,“ zahekala tak hlasitě, že ji sestra musela podpírat.
„Tatínek se zatím posadí tady,“ pokynula rukou směrem k sedačkám za nimi. „My si maminku vyšetříme a přijdeme vám říct, co se bude dít dál.“
Zatímco Petr seděl s horkou kávou z automatu a snickerskou v čekárně, Lucii odvedli do mini místnosti, kde rodičkám natáčeli monitor.

„Človíčku, připrav se, za chvíli budeš venku,“ ozval se zase ten hlas.
„Au, to bolí! Kam mě posíláš?“
„Brzy budeš volný.“
„Já už nemůžu. Pomoz mi!“
„Neboj, dostaneš se ze svého vězení a otevře se před tebou celý širý svět.“
Ten tlak byl najednou nesnesitelný. Vzpíral se, co mohl, jenomže už nebylo cesty zpět.

Lucie ležela na lůžku, poslouchala tlukot srdce svého miminka a očima sledovala klikyháky na papíře. Nerozuměla těm čárám a ačkoli se chtěla zeptat, co znamenají, přepadla ji další kontrakce. Sestřička jí změřila tlak, na ruku připnula náramek se jménem a rodným číslem a po dvaceti minutách ji odvedla dlouhou tmavou chodbou do předsálí, kde už na ni čekala usměvavá hnědovláska.
„Dobrý den, zde se položte na lehátko a já si vás vyšetřím.“
Byla otevřená na čtyři centimetry. Ještě, než se zmohla na jakoukoli otázku ohledně toho, co se bude dít, porodní asistentka Veronika, jak jí vyčetla z jmenovky, přinesla v rukou ohromnou nádobu s vodou.
„Teď se, prosím, otočte na bok, dáme vám klystýr.“
Soustředila se na dech a zároveň se snažila udržet v řitním otvoru tu teplou vodu. A pak přišla další kontrakce. Dostala strach, aby zdravotnímu personálu nepřidělala zbytečnou práci s úklidem svých výkalů. Opatrně se dokolíbala na záchod a následně ze sebe v horké sprše smyla všechny ty pachové stopy. Ulehla na lůžko, že si trošku odpočine a tu za ní přišla lékařka.
„Já si vás zase vyšetřím.“
Hrábla do ní, až hlasitě zaúpěla bolestí.
„Vypustíme miminku bazén,“ okomentovala své počínání.
„Porod pak začne postupovat rychleji.“
Po chvíli Lucie ucítila mezi nohama zvláštní teplo.
„Plodová voda vám bude postupně odtékat až do porodu.“ Dodala ještě a odcházela k vedlejšímu lůžku, kde sténala další rodička.
Ležela nehnutě a cítila radost i obavy. Po půl hodině ji sestra vyzvala, aby si sbalila věci a přešla na porodní box. Po chvíli k ní pustili i manžela. Když ho spatřila, musela se pousmát. Petr si, dle instrukcí nemocničního personálu, zakoupil jednorázový oblek a v té čepičce na hlavě vypadal skutečně komicky. Zatímco se Lucie, opřená o parapet, snažila rozdýchat čím dál tím častější bolesti, posadil se spokojeně na židli, vytáhl mobilní telefon a začal na něm pařit nějakou hru. Snažil se tak maskovat svou nervozitu. Neměl tušení, co se bude dít a bál se, zda bude své ženě dostatečnou oporou.
„Pojďte se, prosím, položit, zkontrolujeme, jak to vypadá.“ Vyzvala ji Veronika.
Jakmile ulehla na lehátko, dostala další kontrakci. Bolest v kříži byla již k nevydržení.
„Ještě netlačte,“ poučovala ji. „Zbytečně byste si natrhla čípek. Rozdýchávejte kontrakce.“
„Jste otevřená na devět centimetrů, brzy bude konec.“ Usmála se na ni povzbudivě.
Lucie se snažila poslouchat pokyny. Tlak zesiloval. Ležela na porodním boxu a měla strach, zda porod zvládne. Celou noc oka nezamhouřila, za dopoledne snědla jeden banán. Přicházela další kontrakce. Daleko silnější. Přestávala se ovládat. Házela hlavou zleva doprava, držela Petrovu ruku a mávala s ní, až se začal bát, aby si neublížila.
„Lucko, víš, že musíš dávat pozor na ramena.“
Ve stále kratších pauzách trhaně procedila mezi zuby, ať mlčí a spolupracuje.
„Tak, maminko, jakmile přijde další kontrakce, zhluboka se nadechnete, přitáhnete bradu k hrudníku, zavřete oči a pořádně zatlačíte.“
Zavřela oči, posbírala zbytky sil a zatlačila. A pak znovu a znovu a znovu. Chrčela, tlačila a přestala vnímat okolní svět. Úplně se stáhla do sebe.

„Človíčku, přeji ti hodně štěstí.“ Jako by mu ta slova někdo šeptal do ucha.
A pak se stalo něco zvláštního. Kdosi se letmo dotkl jeho čela a následně ho násilím popostrčil.
Tryskem vyletěl směrem ke světlu. Ta záře byla doslova oslepující. Leknutím nejprve zcela oněměl a pak spustil: „Kde to jsem? Kdo mě drží? Já se bojím!“ Nic neviděl, jen vnímal ruch kolem sebe a křičel pro všechny nesrozumitelné „Uááá! Uááá! Uááá!“

„Tak maminko, máte holčičku!“ Podávala jí Veronika pomačkaný uzlíček. „Vyhrňte si košili.“
Lucii se po tvářích koulely slzy štěstí.
„Ahoj, zlatíčko moje,“ zašeptala tiše.
Ten hlas mu přišel povědomý. To musí být ONA, co o mě má pečovat. Krásně hřeje. Pomyslel si. Cítil příjemnou vůni a slyšel známý, pravidelný tlukot. Připomínal mu jeho dosavadní domov.
„Podívej, jak je nádherná,“ pohlédla rozněžněně na novopečeného tatínka. Tak zamilovaně už se na ni dlouho nedíval. Políbili se a naskočila jí husina na rukách. Věřila, že dítě je opět propojí.
„Ahoj, Anežko,“ pohladil Petr svou dceru po malinkaté ručičce.
Najednou se jeho čela dotklo něco vlhkého. Co to dnes všichni mají s mým čelem? No nic. Myslím, že pro zatím mi to dobrodružství stačilo. Potřebuji nabrat sílu. Víčka těžkla, až se zavřela úplně.
Petr s Lucií drželi své dítě a vpíjeli se pohledem jeden do druhého. Jako by všechno kolem přestalo existovat.
„My si teď vaši Anežku odneseme vedle,“ brala Lucii doktorka dítě z náručí. „Změříme ji, zvážíme a tatínek si ji mezi tím může vyfotit.“
A zatímco Petr odcházel s její dcerou a lékařkou z novorozeneckého oddělení, uslyšela tichý rozhovor mezi porodní asistentkou a sestřičkou.
„Stále hrozně krvácí.“
„A placenta už je venku?“
„Právě, že ještě ne. Zavolejte primářku.“
Lucie nechápala, co se to s ní děje. Měla mžitky před očima a bylo jí na omdlení. Hlasy se od ní postupně vzdalovaly až umlkly úplně.

„Co to se mnou děláte? Nechte toho!“ Křičel ze všech plic.
„Tatínku, měří 49 cm a váží 3 360 gramů.“ Informovala Petra doktorka.
„Nechte mě spát.“ Pokoušel se oběma vysvětlit. Jako by ho ignorovali.
Během pár vteřin byl oblečen do příjemného overalu a zabalen do tepla v zavinovačce.
„Tady si ho můžete pochovat a já zatím zjistím, zda už na porodním boxu skončili.“
Najednou se rozrazily dveře.
„Z cesty, musíme okamžitě na sál!“ Zakřičela Veronika a všichni uvolnili cestu.
„Kam vezou moji ženu? Co se stalo?“ Pokoušel se Petr zjistit. Nikdo se s ním nebavil.
„Nebojte se, paní doktorka vám pak všechno vysvětlí. Zatím pojďte se mnou, odneseme spolu Anežku na novorozenecké oddělení a uložíme ji do postýlky.“
S dcerkou v náručí následoval štíhlou lékařku s přísným pohledem. Nechtěl ji pustit. Teď, když jeho ženu odvezli, kdo ví proč, byla jedinou jeho jistotou.
„Můžu se zeptat, co to má na čele za skvrnu?“ Pokoušel se o konverzaci, aby zaměstnal hlavu a vytěsnil ty obrovské obavy o milovanou Lucii.
„Tomu se říká andělské políbení, je to jen flíček, který časem zmizí.“
„Vidíš, Anežko,“ zašeptal dcerce do černých vlásků. „Dostala jsi polibek od samotného anděla. Věřím, že ten samý anděl ochrání i tvou maminku.“
Položil ji do postýlky a jiná sestřička ho dovedla před operační sál, kde Lucie bojovala o život. Posadil se na lavičku a hlídal, kdy se konečně otevřou dveře a někdo mu vysvětlí, co se vůbec stalo. S hlavou v dlaních hypnotizoval zem. Cítil neskutečnou hrdost, jak silnou má ženu a věřil, že ať už se stalo cokoliv, ona to určitě zvládne. Musí! Je láskou jeho života. Hrozně ji miloval a ačkoli posledních pár měsíců byla docela nesnesitelná, věděl, že bez ní bude ztracen.
„Pan Konečný?“ Ozvalo se nad ním.
Vzhlédl a spatřil kamennou tvář postarší doktorky.
„Jmenuji se Kamila Pokorná a jsem primářka gynekologicko-porodnického oddělení,“ podávala mu ruku. Vstal a, aniž by její gesto opětoval, zeptal se: „Kde je moje žena? Je v pořádku? Co se jí vůbec stalo?“
„Posaďte se, prosím,“ pokynula rukou směrem k lavičce a usedla vedle něj.
Bál se, hrozně se bál. Byl bledý snad víc než nemocniční stěna.
„Vaše manželka po porodu začala masivně krvácet. Nechtěli jsme čekat, až porodí placentu. Na sále jí byla provedena revize dutiny děložní, avšak z nevysvětlitelného důvodu se krvácení nepodařilo zastavit. Je mi to velice líto, ale zdravotní stav vaší ženy byl neslučitelný se životem.“
Rozplakal se a slzy mu proudem tekly po tvářích. Nebyl schopen rozumně uvažovat. Nevěděl, co si počít. Lucie byla jeho životní láskou, toužil s ní prožít dlouhý a spokojený život. A najednou je všechno pryč.
„Můžu pro vás v tuto chvíli ještě něco udělat?“ Zeptala se starostlivě lékařka.
Zavrtěl hlavou. Přestal vnímat ruch kolem sebe. Trvalo hodnou chvíli, než se trochu vzchopil. Beze slova vstal a šel za svou dcerou. Sestry ho k ní bez řečí pustily. Dobré zprávy se šíří rychle, ty špatné ještě rychleji. Pohladil Anežku po tváři a zašeptal: „Zůstali jsem na všechno sami, holčičko moje. Maminka nám odlétla do nebe mezi ostatní anděly. Budeme si muset poradit bez ní. Ale neměj strach.“ Políbil její malá ústa. A ona, jako by mu rozuměla, uchopila do svých drobných rukou jeho prst a pevně ho stiskla. Díval se ni a srdce mu krvácelo žalem. Dítě je dar a Lucie za něj zaplatila svým životem. Teď je na něm, aby se o toho bezbranného tvorečka postaral, jak nejlépe umí. Slíbil si, že Anežce bude vyprávět, jaká úžasná žena ji přivedla na svět.

„Teď už nebudeš trpět,“ ozvalo se shůry.
Kdo to k ní mluvil? Co se vlastně stalo? Neměla ani ponětí, kde se nachází. Neviděla nic. Všude byla jen tma a chlad.
„Kde to jsem?“ Snažila se zjistit.
„Jsi na místě, kam se vy smrtelníci dostáváte, když se naplní váš čas.“
„Copak jsem mrtvá?“ Zachvátila ji panika.
„Kdo se teď postará o mé děťátko?“ Volala zoufale. Pokoušela se pohnout, ale připadala si jako ochrnutá.
„Ten malý človíček je v dobrých rukou.“
Najednou se kdosi dotkl jejího čela. Přestala se bát. V srdci se rozhostil klid a mír. Začala upadat do hlubokého, blaženého spánku. Ačkoliv opouštěla pozemský svět, usínala s hřejivým pocitem, že na své dítě i manžela bude dohlížet seshora.
Pak nastalo úplné ticho.

 

Zpětná vazba

Dobrý den,
oceňuji neobvyklý námět, povídka má ale hned několik zásadních problémů. Text sestává ze dvou velmi rozdílných linek, pojďme si proto nejprve rozebrat každou zvlášť. Linka s párem, který očekává narození potomka, dostává daleko víc prostoru a je zjevně dominantní, začněme tedy jí.
Tato část je napsaná jako realistický příběh pro dospělé. Nic si neidealizujeme – vidíme, že to trochu skřípe a že tento pár má nějaké problémy. Možná jde jen o náročné období, které se jim povede překonat, možná to naznačuje hlubší potíže, to z textu nelze odhadnout. V porodnici pokračujeme v naznačeném trendu – personál není vyloženě zlý, často je však přinejmenším dost bezohledný. Opět to není žádná idylka, žádný „zázrak života“, pro doktory i sestřičky je to zjevně rutina, a to včetně Luciiny smrti, kterou primářka Petrovi sdělí profesionálně, ovšem také tím nejnelidštějším možným způsobem. A netýká se to jen personálu, podobně chladně a neosobně se často vyjadřuje i vypravěč (například „hrábla do ní“). Celkově tato linka působí depresivně, ale autenticky, věříme, že Petr s Lucií jsou skutečný pár a že by se takto zdravotníci mohli chovat a vyjadřovat.
Zároveň má tato část sama o sobě tři zásadní nedostatky, které spolu do určité míry souvisí – zmatené tempo, nedostatečný rozsah a nešťastnou volbu hlavní postavy. Co se týče tempa, jde především o to, co rychlostí vyprávění u jednotlivých scén naznačujeme čtenáři – to, co dostává víc prostoru, je logicky důležitější než to, co jen tak „přeletíme“. V tomto ohledu je však povídka značně matoucí – vztahové problémy a nepříjemné stavy Lucie před odjezdem do porodnice představují téměř polovinu textu a jsou popsány velmi detailně, zatímco Luciinu smrt vůbec nevidíme a s jejími dopady na zbytek rodiny i s Petrovou reakcí jsme hotoví během tří odstavců. Jasně tedy naznačujeme, že se jedná o nepodstatnou událost – víc prostoru dostala i Petrova neochota.
S tím se pojí volba hlavní postavy. Zdaleka nejvíc času strávíme s Lucií, hrdinkou příběhu je tedy jednoznačně ona. Je to rozhodnutí, které instinktivně vnímáme jako správné – povídka je koneckonců o porodu – připravujeme se tak ovšem o daleko poutavější příběh, zajímavější hlavní postavou by totiž byl Petr, a to jak čtenářsky, tak vypravěčsky. Příběh matky je sice tragický, postrádá ovšem hloubku – Lucie nedělá žádnou zásadní volbu, neprochází žádným velkým vývojem, dokonce ani neukazujeme, jak bojuje o život. Jako postava je navíc černobílá, vylíčili jsme ji jako tu hodnou a obětavou, a tím také nudnou. Petr je oproti tomu daleko zajímavější – jelikož příběh sledujeme hlavně z pohledu Lucie, vnímáme ho jako nespolehlivého sobce. Vyloženě špatný manžel asi není, nevíme ale, zda se na dítě vůbec těší, a především netušíme, jaký bude otec. Ráno přichází zlom, Petr je najednou Lucii oporou, zdá se, že si uvědomil vážnost okamžiku, to ovšem brzo bere za své – v nemocnici je nervózní a mírně zmatený a sám přiznává, že bez manželky by byl ztracen. O tu ale vzápětí přichází. Najednou se musí nějak vyrovnat nejen s její smrtí, ale i s tím, že na dítě zbyl sám, a vzhledem k tomu, že není napsán jako rytíř na bílém koni, nýbrž jako reálný muž se spoustou chyb, je právě tato chvíle tím nejzajímavějším okamžikem celého příběhu. V hlavě mu musí vířit milion myšlenek, musí prožívat velmi silné emoce. Dokáže se s tím nějak vyrovnat, bude dobrým otcem? Nebo se té zodpovědnosti lekne a zpanikaří, pokusí se dítěte nějak zbavit, vnutit ho Luciiným rodičům apod.? Nebo to dopadne nějak „napůl“, bude se snažit, ale sám bude cítit, že to není ono a že Anežce oba rodiče nahradit nedokáže? Jak se zachová v daném okamžiku, co bude za měsíc, za rok, za deset let?
Což nás přivádí k rozsahu – tento text působí jako úvod, po kterém by měla následovat hlavní část příběhu. Boj otce samoživitele, který jsme čtenáři implicitně slíbili, ovšem nepřichází. Stejně tak zcela chybí scéna, kdy Lucie umírá, a poctivě rozepsaná a patřičně komplexní reakce Petra. V kombinaci s tím, kolik prostoru jsme věnovali scénám doma, to vytváří dojem, že se hlubších emocí bojíme a že se jim uměle vyhýbáme.
Posuňme se nyní ke druhé lince, kterou představují „snové“ pasáže, kdy nějaká vyšší moc komunikuje s dítětem, v závěru potom s matkou. (Možná se jedná o anděla, možná o Boha, z hlediska interpretace textu je ale tato oblast vždy velmi riskantní, zdržme se tedy jakýchkoliv odvážnějších odhadů a zůstaňme u zcela obecné vyšší moci, ta je myslím naznačena dost jednoznačně.) Tato „entita“ dítě uklidňuje a vysílá jej na cestu, na konci pak konejší matku. Vše je podáno černobíle a jednoduše, někde až naivně, jazykem to připomíná pohádku.
Co se týče komunikace, je zjevné, že není dobře promyšlená. Chápeme, že se nejedná o skutečný rozhovor a skutečná slova, neustálým poukazováním na to, že Anežka některým slovům nerozumí, však jen zdůrazňujeme, že tyto scény nedávají smysl – dítě chápe jazyk jako celek, rozumí tedy nesmírně komplexnímu systému i se všemi jeho pravidly, přesto se musí neustále doptávat na jednoduché pojmy jako „cesta“ nebo „lidi“, ačkoliv těžší slova jako „pouť“ vysvětlit nepotřebuje. Navíc to v důsledku znamená, že dítě vlastně nijak neuklidňujeme, jen ho mateme, všechny tyto pasáže jsou tedy zbytečné, ba co víc, konání vyšší moci je dost možná kontraproduktivní.
Tuto linku by také bylo vhodné výrazně zkrátit, pasáže s dítětem jsou hned čtyři, zvláště třetí a čtvrtá vsuvka ovšem působí zcela nadbytečně a zpomaluje hlavní příběh, aniž by k němu něco podstatného přidávala. Z hlediska struktury se tady nabízí daleko elegantnější řešení – pojmout tuto linku nikoliv jako občasné vsuvky v hlavním ději, nýbrž jako rámec. Kdybychom měli na začátku jednu delší pasáž s dítětem a na konci pasáž s matkou, bylo by to emočně daleko silnější a čtenářsky srozumitelnější.
Podívejme se teď na to, zda obě linky fungují dohromady, zda vytváří jeden soudržný celek. Stylisticky to bohužel nefunguje vůbec, naivní a dětsky napsané pasáže ostře kontrastují například s velmi hrubým popisem porodu. Menší a řemeslně lépe zvládnutý rozdíl by bylo možné interpretovat jako odlišení ideálního a reálného světa, v tomto případě to však působí jako kusy dvou zcela odlišných příběhů. Tento dojem podporuje i naprosto rozdílná míra realističnosti, což je vidět především na konci – hlavní děj je nejednoznačný a slibuje mnohovrstevnatý příběh, pod vlivem vedlejší linky se však všechno nepřirozeně rychle a snadno vyřeší. Sobecký a nejistý Petr se jako zázrakem mění ve vzorného otce, Lucii vyšší moc řekne, že všechno bude v pořádku, a tím je to odbyto. Veškeré nuance jsou pryč, po šedém příběhu přichází zcela černobílý konec, který ignoruje předchozí děj, a především zklame čtenáře, kterému jsme slíbili něco úplně jiného.
Musíme se také ptát, jaké má vlastně tento příběh vyznění. Pasáže s vyšší mocí dávají tušit příběh, kde bude hrát významnou roli víra, ta ale v životech Petra a Lucie nijak důležitá není, nebo to alespoň nevidíme – nikdy se například nemodlí, a to ani ve chvílích, kdy by se to přímo nabízelo (třeba když Petr ví, že je něco špatně, a čeká před sálem na zprávy o Lucii). Po Luciině smrti také nepřichází žádná krize víry, žádný vztek na vyšší moc, která ji mohla zachránit, nebo přinejmenším dopustila její smrt, ani žádný apel na podporu v této těžké chvíli. A co je nejzásadnější, nelze si nevšimnout, že vyšší moc v rozhovorech opakovaně lže. Dítěti říká „Neměj strach, človíčku, venku ti bude dobře. Ona se o tebe postará“, matka přitom umírá; Lucii říká „Ten malý človíček je v dobrých rukou“, Petra jsme přitom rozhodně nevylíčili jako někoho, na koho bychom se mohli stoprocentně spolehnout, naopak, celý příběh naznačujeme, že si kvalitou jeho péče jistí být nemůžeme. Proč bychom jinak věnovali tolik prostoru vylíčení jeho sobectví a neochoty? Vyšší moc tedy tvrdí zjevné nepravdy. O moc lepší není ani další možná interpretace, kdy tento příběh chápeme ve smyslu pořekadla „člověk míní, Pán Bůh mění“ – lidské cítění a konání je lhostejné a lidé jsou jen figurky, s nimiž pohybuje někdo jiný. Vyšší moc rozhodla, že Petr bude dobrým otcem, a tak se tak prostě stane, ačkoliv tomu předchozí děj vůbec neodpovídá.
Co s tím? Především je potřeba si ujasnit téma, poselství a tón příběhu. Variant je spousta, k této verzi příběhu by měly nejblíže tyto dvě možnosti:

- Příběh muže, který se náhle stane otcem samoživitelem a musí se vyrovnat jak se smrtí ženy, tak s tím, že se bude muset sám postarat o dceru. V takovém případě bychom příběh potřebovali značně rozšířit a soustředit se na Petra a na to, jak by všechno zvládnul. Nesměli bychom také couvat před tragédií, veškeré emoce bychom museli poctivě prožít a popsat.

- Příběh, kde by hlavní roli hrála víra. Pak bychom museli pár vylíčit v růžových barvách, šlo by o dva milující rodiče a idealizované soužití; bylo by také potřeba ukázat, že víra je v jejich životě důležitá. Ani tento svět by nebyl dokonalý, i tady by došlo k tragédii, odcházeli bychom ovšem s jistotou, že se o Anežku otec dokáže postarat a že bude (v rámci možností) všechno v pořádku.

Na závěr se ještě zastavme u několika drobnějších problémů.
Pokud bude v povídce víc vypravěčů, pracoval bych s nimi promyšleněji a srozumitelněji, nyní jsou ty přechody dost matoucí. Nejextrémnější je to po narození dítěte, tam jsem se dvakrát ztratil – vždy musím dát čtenáři jasně najevo, za koho právě mluvím, a nesmím jen tak „přeskakovat“ z jedné postavy na druhou, aniž bych to nějak srozumitelně naznačil.
Zamyslel bych se, zda dítěti celou dobu neříkat „holčička“. Když mu říkáme „človíčku“, mluvíme o holčičce i po narození v mužském rodě, což vyznívá nepřirozeně.
Ve „snových“ pasážích bych vypustil jakékoliv zvukové a jiné efekty, působí velmi podivně, když tam například něco šustí.
Zvážil bych, zda jednoho z hrdinů nepřejmenovat, Petr a Lucie přece jen evokují veleznámé dílo, k němuž se ale tento text nijak nevztahuje, nebo jsem alespoň žádnou paralelu neobjevil.