Poznámka: v tomto článku se věnuji pouze fikci, nikoliv literatuře faktu. V diskuzi se také zaměřuji výhradně na vypravěčské nedostatky, nikoliv na etické otázky, které mohou při psaní příběhů inspirovaných skutečnými událostmi vyvstat.

Jistě to znáte také – postěžujete si, že je příběh nudný, zmatený, hloupý, nebo prostě „jen“ špatný, autor ovšem veškeré vaše výhrady odbude větou „takhle se to ale opravdu stalo“. A kdo mu to může mít za zlé? „Piš o tom, co znáš“ je přece jedna z nejznámějších pouček o psaní. Značná část začínajících spisovatelů se tak křečovitě drží bezpečného břehu skutečnosti a do hlubin fikce se noří neochotně a vždy jen na chvíli.

Lze ovšem to, že se náš příběh skutečně stal a že jsme vše vylíčili přesně tak, jak se to odehrálo, považovat za přednost? Je to něco, co čtenáři ocení? Většinou ne. Lidé čtou z různých důvodů, nejčastěji ale v příbězích vidí únik před šedí a rutinou vlastní existence. Logicky je jim tedy zcela lhostejné, zda jsme si některé části příběhu vymysleli; daleko důležitější je to, jestli je naše vyprávění baví. Náš příběh musí být pravdivý, ale pravdivý lidsky a emočně, nikoliv dokumentárně.

Pokud se skutečností necháme svázat příliš, jednoznačně si uškodíme. Nebudeme ochotni škrtat, nezbavíme se zbytečného balastu. Zároveň také nevyužijeme zajímavé možnosti, které příběh může nabízet, ať už proto, že je vůbec nehledáme, nebo proto, že se bojíme cokoliv změnit – „takhle to přece nebylo“, řekneme si vždycky. Budeme tedy mechanicky zaznamenávat náhodné události a doufat, že se navzdory vší pravděpodobnosti promění ve smysluplný příběh. A co hůř, nejspíš nás to celé nebude moc bavit – místo dobrodružného průzkumu neprobádaného území bude psaní jen nudným výletem na místa, která již dobře známe.

Pojďme se nyní podívat na tři konkrétní aspekty, v nichž příběhy podle skutečných událostí často selhávají – příběhovost, uvěřitelnost a postavy. Stejně jako se z náhodného řetězce vět automaticky nestane dobře napsaný text, nelze sled momentek či historek automaticky považovat za dobrý příběh. Ten má totiž spoustu náležitostí. Je to promyšlené dílo, které má nějaký směr, téma, pointu a poselství; je to vypravování, které má určitou dynamiku, někde zpomaluje, jinde graduje, má jasný vrchol; a je to také uzavřený celek, kde je (v rámci možností) vše nějak ukončeno a vysvětleno. Život obvykle takto „úhledný“ není, o tyto věci se tedy musíme postarat my, autoři.

S postavami je to podobné. V dobrém příběhu je jich zpravidla méně než ve skutečnosti, jsou ale výraznější a zapamatovatelnější. Každá z nich je zajímavá sama o sobě, každá z nich je v rámci příběhu jedinečná; alespoň některé procházejí vývojem a nějak se mění. Jejich jednání nikdy není zcela náhodné; jeho logiku možná čtenáři neprozradíme, my ji ale známe, neboť všem postavám rozumíme a dokážeme se do nich vcítit.

Třetí problematickou oblastí je uvěřitelnost. Pokud čtenáře zaujmeme, odpustí nám leccos, naprosto nepravděpodobné náhody či extrémně bizarní reálie ale nepřijme a bude je považovat za nesmysly. I tady platí, že na autenticitě popisovaného nezáleží – je-li skutečnost příliš divoká, musíme trochu ubrat a nahradit ji fikcí, která nebude působit tak absurdně, jakkoliv se to na první pohled může zdát paradoxní.

Nic z toho samozřejmě neznamená, že bychom neměli čerpat ze svého života – naše zkušenosti představují nejcennější zdroj inspirace, který máme. K dobrým příběhům nás ovšem dovedou jen tehdy, když se jimi nenecháme svázat.