Když se ptám spisovatelů, co se jim píše nejhůř, dočkám se téměř pokaždé stejné odpovědi – sexuální scény. Menší, ale stále výrazná část pak na druhé místo dává scény zobrazující extrémní násilí. Proč jsou pro nás tak těžké? A jsou skutečně potřeba? A pokud ano, jak detailní mají být? A nebude si o nás někdo myslet něco špatného? Pojďme si to všechno rozebrat podrobněji.

V úvahách o sexuálních a násilných scénách hrají roli dvě roviny – příběhová a osobní. Příběhovou rovinu bychom mohli odbýt univerzální poučkou „je-li to pro příběh důležité, nemůžu to vynechat“, ta ale méně zkušeným autorům moc neřekne, vezměme to proto poctivěji. V kontextu sexu a násilí musíme zvážit především tři věci:

• Pokud bychom danou scénu vynechali, přišli bychom tím o něco? K čemu vlastně v rámci příběhu slouží – posouvá děj, prozrazuje nám něco o postavách, nebo alespoň dokresluje atmosféru? Nebo z těchto funkcí neplní ani jednu?
• Budeme-li jen naznačovat, dokážou si čtenáři z naší cílové skupiny představit, o čem mluvíme? A pokud ano, budou si všichni představovat zhruba to samé, nebo je možné, že to každý interpretuje zcela odlišně?
• Mají čtenáři daného žánru v tomto směru nějaká očekávání? Setkávají se v něm s podobnými scénami běžně, nebo to pro ně bude šok?

Pro úplnost tyto obecné body doplňme řadou konkrétních příkladů a ukažme si na nich, jak lze o těchto scénách přemýšlet (ve všech případech se přitom jedná o reálné texty, s jejichž autory jsme tento aspekt v rámci zpětných vazeb skutečně řešili):

• Sci-fi příběh o osamělém muži, který si pořídí robotickou společnici, na níž se dopouští stále horšího sexuálního násilí. Tady detaily rozhodně potřebujeme, míra násilí odhaluje charakter hlavního hrdiny i jeho vztah k robotovi.
• Příběh o velmi stydlivé ženě, která ve čtyřiceti letech prožívá svůj první vztah, a později také svůj první sex. V tomto případě jsou detaily nutné, příběh je o nesmělosti a o strachu, první fyzické sblížení tedy nejspíš bude jedním z emočních a psychologických vrcholů textu.
• Klasický romantický příběh, kde se pár po překonání rozličných překážek konečně dočká pohlavního styku. Tady záleží na celkovém ladění příběhu a předpokládaném věku čtenářů, v romantických příbězích může být sex jen naznačen, ale také téměř pornograficky rozepsán.
• Humorný příběh o „akčním“ starším páru, který prožívá různá dobrodružství a občas se věnuje neobvyklým sexuálním praktikám. Pokud manželé neprovádějí něco extrémně žertovného, detaily znát nepotřebujeme, k humorně laděnému textu se to obvykle příliš nehodí. Nejlepších výsledků pravděpodobně dosáhneme tak, že naznačíme něco obzvlášť bizarního, ovšem s tím, že konkrétní náplň necháme na čtenáři – muž například na ženu z vedlejší místnosti volá, že už visí, žena bere gumovou masku ondatry a vydává se za ním, pak následuje střih. Co přesně se tam dělo? To ať si čtenář domyslí.
• Kriminální příběh, kde chceme hned na začátku ukázat, že vrah je naprosté monstrum. Tady mohou fungovat oba extrémy – můžeme čtenáře šokovat brutalitou, nebo mu předložit jen pár vágních, ale o to děsivějších detailů a zbytek nechat na jeho představivosti. Probíhá-li pátrání především sběrem fyzických stop, bude nejspíš lepší to první; pokud jde v příběhu převážně o psychologii pachatele, dal bych přednost druhému.
• Válečný příběh, kde vojáci zajmou jednoho z nepřátel a mučí ho, aby z něj dostali důležité informace. Pokud jdeme rychle dopředu a jde nám hlavně o akci, do detailů zacházet nemusíme, pokud se ovšem postavám věnujeme víc a některé z vojáků bude trápit svědomí, pak je potřebujeme.
• Válečný příběh, kde sledujeme vojáka uprostřed zvlášť krvavé bitvy. Tady bude míra detailnosti záviset především na zamýšleném poselství textu a na našich vypravěčských schopnostech. Půjde-li nám například o děsivost války, můžeme to ukázat jak velmi podrobnými popisy násilí a mrtvol, tak i tím, že náš hrdina již otupěl a tyto věci dávno nevnímá.

Posuňme se nyní k osobní rovině, kde mohou být tyto úvahy paradoxně o něco složitější. Je třeba počítat s tím, že čtenáři si o nás na základě našich textů vždy dělají nějaký obrázek – obvykle nás to tolik netrápí, u těchto scén to ale můžeme pociťovat velmi intenzivně. Můžeme se bát, že přestřelíme a že se v popisech budeme příliš vyžívat, takže budeme za devianty. Můžeme mít strach, že akt extrémního násilí nebo exotickou sexuální techniku popíšeme tak věrohodně, až se bude zdát, že vycházíme z vlastních zkušeností. U sexu se navíc můžeme obávat toho, že necháme druhé nahlédnout do vlastní ložnice, že na sebe nechtěně prozradíme intimní detaily, jež měly zůstat soukromé. Situaci dále komplikuje to, že hranice má každý z nás nastavené jinak, a tak je téměř jisté, že nás ti zvlášť útlocitní budou kritizovat i tehdy, budeme-li v popisech velmi krotcí. Podobnými scénami také tato témata nabízíme k diskuzi – když bude mít kniha úspěch, můžeme později v nějakém rozhovoru nebo v konverzacích s fanoušky dostávat otázky, které nám nebudou příjemné. A to už vůbec nemluvíme o tom, jak takový text přijme naše nejbližší okolí a zda to nějak neovlivní způsob, jakým nás vnímá.

Jak z toho ven? V ideálním světě bychom se rozhodovali pouze podle příběhu a nic jiného by pro nás neexistovalo, v tom reálném ovšem musíme zvažovat i to, zda uneseme případné důsledky. Může se stát, že tyto úvahy skončí patem – budeme vědět, že sex nebo násilí v textu být musí, ale že se potřebné scény neodvažujeme napsat. V takovém případě je vždy lepší daný příběh odložit a vrátit se k němu až ve chvíli, kdy ho dokážeme odvyprávět tak, jak si zaslouží.