Na začátek jedno důležité upřesnění. Pokud svou tvorbu dáváte na svůj profil na sociální síti, na vlastní webové stránky apod., představují tato místa váš osobní tvůrčí prostor, kde by vám mělo být příjemně. Rozhodně tam nejste povinni automaticky přijímat kritiku, zvláště pokud je nevyžádaná nebo obzvlášť útočná. V tomto článku se proto o těchto „soukromých“ místech vůbec bavit nebudeme, a místo toho se soustředíme pouze na ryze „veřejné“ prostory, jakými jsou například různé knižní databáze nebo čtenářské skupiny na Facebooku.

 

Pokud píšete, dříve či později narazíte na čtenáře, kterému se vaše dílo nebude líbit. Jeho kritika vás bude bolet – na textu jste pracovali týdny, měsíce, nebo i roky, přesto ho někdo v pár větách rozcupuje. Možná to budete vnímat jako osobní útok, podlehnete emocím a agresivně se ohradíte. Nebo budete dotyčnému zdlouhavě vysvětlovat, proč se mýlí. Případně se budete snažit ukázat, že vaši knihu vlastně vůbec číst neměl, takže si za negativní dojem může sám. Nic z toho ale není dobrý nápad.

To, že neunesete kritiku, se vám může stát kdykoliv, zdaleka nejzranitelnější jste ovšem těsně před a po vydání první knihy. Právě tehdy totiž projdete několika zásadními výkyvy sebevědomí. Nejprve vám vyjde kniha, což je neuvěřitelné osobní vítězství, které nepíšící okolí většinou nedovede plně docenit. Po tomto triumfu však záhy následuje tvrdý návrat do reality – vaše kniha se poprvé dostane k většímu počtu cizích lidí, mezi nimiž se téměř jistě najdou tací, kterým „nesedne“.

V takovém rozpoložení je velmi těžké nereagovat, je to ale vždy to nejlepší, co můžete udělat. Ano, myslím to vážně – zdaleka nejlepší reakcí na kritiku je mlčení. Jednoduše to přejděte. Budete-li své dílo hájit, názor protistrany nezměníte, a navíc budete vypadat jako nevyzrálí autoři, kteří neunesou nesouhlas, nebo jako narcisté, kteří obsesivně „projíždějí“ internet a hádají se s každým, kdo si dovolí napsat, že se mu jejich dílo nelíbilo. Je lhostejné, jak kritikovi odpovíte, v drtivé většině případů to nic pozitivního nepřinese. Realisticky lze dosáhnout jediného – pokud budete opravdu hrubí, čtenáři se k vaší knize budou bát cokoliv napsat. Tím sice kritiku na nějakou dobu potlačíte, zároveň ale také zajistíte, že už si od vás tito lidé nikdy nic dalšího nepřečtou, a nejspíš si také dlouhodobě poškodíte pověst.

Vím, je to frustrující. Když vám někdo křivdí, chcete se bránit, když je nějaká recenze vyloženě nespravedlivá nebo zaujatá, chcete na to upozornit. To ale mohou udělat jen čtenáři, vám to nepřísluší. Proti negativním recenzím lze bojovat pouze těmi pozitivními; kritiku vyrovnají jen autentické ohlasy čtenářů, kterým se kniha líbila. Jako autoři můžete diskuzi o svém textu sledovat, ale nepatříte do ní. Je to nakonec logické – pokud někdo z principu nemůže být objektivní, jste to vy. A že jsou některé názory přihlouplé? Tomu se nevyhnete. Vstupem do veřejného prostoru dáváte najevo, že unesete i ty největší nesmysly; pokud to nedokážete, toto povolání pro vás zřejmě nebude tím pravým.

Pokud jste knihu dali přečíst kamarádům či známým, můžete je požádat, aby se do diskuze přidali, to ale často nedopadá dobře – pokud by se sami od sebe nevyjadřovali, možná neví, jak své myšlenky formulovat, a jejich názor vyzní šroubovaně a uměle. Jedná-li se navíc o prostor, ve kterém se jinak nepohybují (vytvoří-li si například kvůli vaší knize profil na nějaké knižní databázi), může to vypadat, že jste si danou recenzi napsali sami. A než se zeptáte – ne, vytváření falešných účtů a psaní falešných recenzí vám v žádném případě nedoporučuji. Když pomineme, že je to ubohé a naprosto neetické, téměř vždy je to poznat. A ruku na srdce, opravdu by vás úspěch založený na podobné „strategii“ těšil?

Pojďme se nyní podívat na seznam nejčastějších taktik autorů, kteří to nevydrží a na negativní recenzi zareagují. Věřím, že když si ho přečtete nyní, s odstupem a s chladnou hlavou, pochopíte, proč žádná z nich nemůže přinést kýžené výsledky.

 

Útok na kritika. Stavíte se do role soudce a hodnotíte, zda může daný čtenář vaši knihu číst, případně zda na ni smí mít nějaký názor. Upozorníte například na to, že dotyčný je zjevně mimo vaši cílovou skupinu, že člověk tohoto pohlaví, věku či vzdělání by vaši knihu vůbec číst neměl. Řeknete, že je zjevně zaujatý, že jde o „hejtra“, že se na vaší knize za každou cenu snažil najít nějaké chyby nebo že je zřejmé, že mu byla proti srsti. Jeho názor na vaši knihu srovnáváte s tím, co napsal či nenapsal k jiným dílům – stěžujete si například, že jinde dal jen bodové hodnocení, zatímco u vás připojil i slovní komentář. Zaútočíte na jeho kompetentnost a vyberete příklady, na nichž je podle vás vidět, že danému žánru nerozumí. Pokud se jedná o kolegu-spisovatele, vyhrožujete, že si také přečtete jeho knihy a hrozně je strháte.

Proč to nedělat: vaši knihu si může přečíst kdokoliv a může na ni mít jakýkoliv názor. Může být hloupý, nevzdělaný a zaujatý, může to být ten nejhorší člověk na světě, a přesto na ni může mít názor. Nepotřebuje vaše povolení, nemusí odpovídat vaší představě ideálního čtenáře, není povinen prokazovat vám nějaké znalosti, nemusí hodnotit férově, nemusí vám nic vysvětlovat. Je to tvrdé, ale je to tak.

 

Relativizace. V tomto případě na kritika otevřeně neútočíte, celou konverzaci se ale snažíte zarámovat tak, abyste snížili váhu jeho názoru, případně naznačíte, že jde o postoj, který je v rozporu s míněním většiny. Napíšete třeba nějaké instagramové moudro – „umění je přece o svobodě“, „na knihách je krásné právě to, že každý píše jinak“ apod. Nebo zdůrazníte, že ačkoliv dotyčnému se kniha nelíbila, její skutečnou hodnotu musí posoudit společnost jako celek, nikoliv jednotlivec (oblíbené „nechme posouzení na ostatních“ s nedořečeným „kteří snad budou milosrdnější“). Případně se odvoláte na neviditelný dav podporovatelů a řeknete, že máte spoustu přátel či fanoušků, kterým se kniha líbila, jen nechodí na internet.

Proč to nedělat: nejste arbitrem konverzace, nerozhodujete o tom, čí názor je jak hodnotný.

 

Uzavírání diskuze. Bráníte se kritice, ale tak, abyste pokud možno měli poslední slovo. Napíšete třeba, že zareagujete, ale nechcete s dotyčným vyvolávat žádné spory, případně řeknete, že přidáte vlastní názor, ale že na to nemá nijak odpovídat.

Proč to nedělat: nejste arbitrem konverzace, nemůžete ostatním nařizovat, zda mohou či nemohou reagovat.

 

Apel na soucit. Hrajete na city a požadujete mírnější zacházení. Řeknete třeba, že byl dotyčný příliš hrubý, že vás zablokoval nebo že zapříčinil, že už raději nikdy nic nenapíšete. Nebo se odvoláte na to, že jste začínající autor, a tak potřebujete hlavně pochválit, zatímco kritice by vás nikdo vystavovat neměl.

Proč to nedělat: kritik není zodpovědný za váš případný nedostatek sebevědomí. Pokud jím trpíte, řešte ho, nebo nevydávejte knihy.

 

Falešný vděk. Snažíte se vyvolat dojem, že jste kritikovi vděční, ačkoliv ve skutečnosti vidíte rudě. Napíšete například, že vás těší zájem o vaši knihu, jen abyste vzápětí dali jasně najevo, že vás netěší ani trochu. Nebo zdůrazníte, že k psaní přistupujete s pokorou, a upřímně poděkujete za postřehy a připomínky, jen abyste se proti nim záhy ostře ohradili.

Proč to nedělat: pokud s kritikou nesouhlasíte, nemá smysl předstírat, že jste za ni vděční. Mávněte nad ní rukou a jděte dál.

 

Samochvála. Na jakoukoliv kritiku reagujete tím, že podle vás je kniha dobrá. Napíšete třeba, že jste se svým textem spokojení, nebo vyzdvihnete, jak moc jste se v psaní posunuli.

Proč to nedělat: autor svou vlastní knihu nikdy nemůže posoudit objektivně. Je zcela v pořádku, pokud jste ze svého díla nadšení a pokud ho fanouškům na svých stránkách představíte v superlativech, nehodnoťte si jej však v neutrálních prostorech, jako jsou například knižní databáze. Pokud jste jediným autorem, vyzní to extrémně sebestředně. Pokud je autorů víc, nebude váš egoismus tak patrný, zato to bude působit jako vrchol zoufalství – větší autorský kolektiv by měl „disponovat“ dostatečným množstvím kamarádů a známých, aby o pozitivní recenze neměl nouzi a nemusel si je psát sám.

 

Obrana distribucí. Právo na názor podmiňujete způsobem, jakým dotyčný k vaší knize přišel. Nabídnete například knihu nějaké blogerce výměnou za upřímnou recenzi, její negativní názor ovšem následně označíte za zradu či za porušení vaší dohody. Nebo knihu poskytnete ke stažení zdarma, později ovšem kritiku odmítnete s odkazem na to, že dotyčný za dílo nezaplatil ani korunu, a tak je neférové, pokud se o něm vyjadřuje negativně.

Proč to nedělat: čtenář za knihu platí nejen penězi, ale i časem a pozorností. To, že ji nabídnete zdarma, tedy rozhodně nelze používat jako „štít“. Vypustili jste knihu do veřejného prostoru, je tedy legitimní ji kritizovat.

 

Házení chyb na druhé. S kritikou souhlasíte, ale nepřijímáte ji, za všechno mohou jiní. Řeknete třeba, že na logické trhliny v příběhu vás měli upozornit kamarádi, kterým jste knihu dali přečíst. Nebo svedete nízkou úroveň textu na nepozornost redaktora, případně na přílišný spěch vydavatele.

Proč to nedělat: pokud například text před vydáním neprošel žádnými redakčními úpravami, je to samozřejmě špatně, v konečném důsledku jste však za něj zodpovědní především vy. Tuto obranu lze použít jedině tehdy, když vydavatel bez vašeho vědomí a souhlasu nějak zasáhne do textu, jinými slovy, když vyjde něco jiného, než co jste napsali.

 

Pojďme se nyní podívat na jeden skutečný příklad a na to, které z uvedených taktik autorka ve své reakci používá.

 

Dlouho jsem zvažovala, zda na Vaši recenzi reagovat, nebo mlčet, ale za ________ se nestydím, a jelikož jsem schytala nejvíce výtek, ráda bych se k nim vyjádřila.

Je o mně známo, že píšu krátce (apel na soucit), snažím se brát rady i připomínky s pokorou a dokážu se z nich poučit, přesto s některými Vašimi výroky nesouhlasím (falešný vděk).

(…)

Co se týká mých řemeslných dovedností, ano, souhlasím s Vámi, text by mohl být daleko čistší a vybroušenější (už teď bych pár formulací sama změnila), ale není próza krásná i díky tomu, že má každý autor jiný styl (relativizace)? Rozumím, že někomu jako Vy nejspíš vyhovuje precizně uhlazený text, naopak jiný přivítá ,,rozvětvená, poetická souvětí", které najde v mé povídce (relativizace). V každém případě na řemesle zapracuji, protože sama vím, že je vždy kam se posunout.

V neposlední řadě chci říct, že si vážím Vašeho času, který jste sborníku a hodnocení věnoval, přesto mě mrzí, že jste byl v leckterých věcech striktní, čímž můžete ovlivnit další čtenáře a jejich pohled na knihu (falešný vděk). (…) Sborník byl vytvořen pro radost, zpříjemnění léta, popřípadě dobrou věc. Nic nestojí, nikomu ho neprodáváme ani nevnucujeme (obrana distribucí). (…)

Jsem ráda, že se jiným kniha líbí (nejen autorkám a lidem, kteří se na ni podíleli) (relativizace) a děkuji za to, že nepatřím mezi mladičké autory. Sám - jako lektor tvůrčího psaní - jistě víte, že taková a jiné podobné recenze dokáží začínajícího spisovatele zcela zablokovat (apel na soucit), přičemž se dá jakákoliv kritika podat a formulovat rozumně (apel na soucit).

Neberte to jako spor, nerozpoutávám s Vámi válku (uzavírání diskuze), pouze jste vypustil do světa názor, a jelikož ho mám jiný, chtěla jsem se o něj také podělit. Doufám, že si ostatní čtenáři udělají o sborníku vlastní názor a nebude můj komentář vnímán jako "lákací strategie". Přeji vše dobré, hezký, slunečný den.

 

Doufám, že se mi vás povedlo přesvědčit, abyste se stali stoiky a na případné negativní ohlasy nijak nereagovali. Sám jsem podobných chyb udělal celou řadu a musím říct, že někdy může trvat opravdu dlouho, než vám je čtenáři odpustí. Byl bych proto rád, kdybyste se těchto přešlapů vyvarovali.

Na závěr je třeba dodat, že na recenzích obvykle záleží mnohem méně, než si člověk myslí. Kvůli pár negativním ohlasům se svět nezboří, a pokud napíšete dobrou knihu, nakonec si své čtenáře najde.