Co je vlastně mužství? Co znamená být mužem? Často si ty otázky kladu. Mám pocit, že jsem během dospívání neměl žádné kvalitní mužské vzory. Na jedné straně bylo pár mužů typu „grizzly“ – schopných, silných, průbojných, ale často také paličatých, agresivních a přehnaně dominantních. Vnímal jsem je jako vyvřeliny dávných časů, jako něco, co už do moderní společnosti nepatří, jen to zatím nestačilo vymřít. V mém okolí ovšem výrazně převažoval druhý typ, který nejlépe vystihují zavrženíhodné, ale o to přesnější pojmy „betasamec“, „podpantoflák“ a „přizdisráč“. Zdálo se mi, že moderní muž se zmítá někde na pomezí, že z něj společnost dělá typ dvě, jen aby si zároveň stýskala, že není typ jedna.
Můj zmatek rozhodně souvisel i s tím, že světu kolem mě jednoznačně dominovaly ženy. Pořád jsem poslouchal, že všemu vládnou muži, a pokud šlo o tu „viditelnou“ moc, o moc v klasickém smyslu, měli samozřejmě pravdu – vrcholní politici nebo ředitelé velkých společností byli téměř výhradně muži. V tom bližším světě, v mém bezprostředním okolí, to ovšem bylo přesně naopak – tam vládly ženy, a to mnohdy velmi tvrdě. Tato moc nebyla měřitelná, nebyla „oficiální“, nemluvilo se o ní, byla však velmi reálná. Ženy stanovovaly, rozhodovaly; jejich slovo byl zákon. A muži museli poslouchat.
Dlouho jsem si to vůbec neuvědomoval, vůbec jsem to neviděl. Pak jsem si na jednom letním táboře na vandru asi hodinu povídal s jedním z vedoucích, který mi na konci řekl, že mě hrozně ovládá matka a sestra. Smál jsem se tomu, připadalo mi to nesmyslné. Co o mně ten bublifuk asi tak může po hodině vědět, říkal jsem si. O deset let později jsem mu ale musel dát za pravdu. Vystihl to dokonale.
A vztahy. Ach Bože, vztahy. Mezi #MeToo predátorem a mužem, kterého si žena musí ulovit sama, je samozřejmě obrovský prostor, někdy ovšem připomíná minové pole. Dvakrát jsem dostal vynadáno za to, že jsem chtěl za ženu zaplatit útratu, třikrát za to, že jsem ženě podržel dveře. Mám být tvrďák, ale ve vhodnou chvíli si poplakat. Mám být neohrožený, ale neskrývat své city. Mám být divoký, ale také dostatečně domestikovaný, mám být maskulinní zvíře minulosti, ale také moderní civilizovaný člověk. Za těch třicet tři let jsem nezjistil, co vlastně ženy chtějí, zato moc dobře vím, co určitě nechtějí – slabého a ustrašeného muže, který s nimi každý svůj krok předem konzultuje a ke všemu potřebuje jejich souhlas.
Všechny tyto úvahy mě každopádně před nějakou dobou dovedly k vytvoření tří úzce propojených zásad, kterými bych se chtěl řídit. Možná jsou univerzální a opravdu nějak definují mužství. Možná vůbec nejde o mužství, ale o dospělost jako takovou. A možná je to naprosto specifické a jde jen o obranu proti mým vlastním démonům, která pro ostatní žádnou výpovědní hodnotu nemá. Nevím.
Každopádně:
Zásada první: osamostatnit se, a to úplně – finančně, emočně, názorově, prostě po všech stránkách.
U mě hrály největší roli finance. Nikdy jsem se nepoflakoval, díky finanční podpoře rodičů jsem však mohl dělat spoustu věcí, které byly (z mého pohledu) společensky přínosné, ale téměř nevýdělečné. Jeden starý moudrý člověk mi kdysi řekl, že mládí se nechává pohltit hrdostí a že mám být rád, že můžu tvořit. Dlouho jsem tomu věřil a žil jsem tak.
Pak jsem ale zjistil, že tu vlastní hrdost nutně potřebuju a že bez ní mužem nikdy nebudu. Raději míň psát, ale stát na vlastních nohách, řekl jsem si. Přetnout finanční pupeční šňůru uprostřed pandemie bylo dost zbrklé, nemohl jsem ale čekat, mělo se to stát už dávno. A i když teď doslova visím nad propastí, vím, že mě to posílí a že je to přesně to, co mi chybělo.
Zásada druhá: říkat, co si skutečně myslím.
To pro mě bylo velmi těžké. V každém kolektivu jsem byl na okraji a věděl jsem, že když se nebudu „filtrovat“, můžu se záhy ocitnout venku. Bylo mi jasné, že nikdy nebudu „hvězdou“ kolektivu, že se nikdy nestanu člověkem, který je kamarád s každým, nechtěl jsem ale riskovat, že nebudu kamarád s nikým.
Všechny ty polopravdy mě ale rozežíraly zevnitř, všechna ta mlčení nakonec stejně vedla ke konfliktům, jen se sebou samým. Jednoho dne jsem proto usoudil, že už to takhle dál nejde, a od té chvíle se snažím žít v souladu se svou přirozeností. Říkám, co si myslím – ne zbytečně příkře, ale také ne vyhýbavě nebo mlhavě. Není to zadarmo, můžu si ovšem sám sebe vážit.
Zásada třetí: nebýt závislý na názoru okolí.
Tohle mi také trvalo léta. Když se mnou někdo nesouhlasil, zachvátila mě panika, zvláště pokud to byla žena. Často jsem automaticky couval, i když mě argumenty protistrany nepřesvědčily a já si pořád myslel to samé. Postupně jsem si ovšem uvědomil, že kromě měřitelných věcí na světě neexistuje moc objektivních pravd a že za „pravdu“ velmi často považujeme pouhý názor většiny. A že já mám v sobě nějakou vlastní pravdu, která je možná je v rozporu s názorem většiny, ale vyvěrá z toho, kdo jsem. A že zodpovídat se musím jen sám sobě.
Proto jsem si za svými názory začal stát mnohem důsledněji. Když se mnou někdo výrazně nesouhlasí, dám si pár dní odstup a pak se nad celou věcí zamyslím tak otevřeně a nezaujatě, jak jsem schopen. Pokud jsem se mýlil, změním svůj postoj, případně se omluvím; pokud jsem si ovšem stále jistý tím, že jsem se nemýlil, dál říkám to samé, ať to stojí cokoliv.
Toto je právě teď mé pojetí mužství, má pravda.