„Flood the zone with shit.“ Těmito slovy shrnul politický poradce Steve Bannon strategii, díky níž se Donald Trump dostal do Bílého domu. Je to vlastně geniálně jednoduché – nikdy se nesmíte zastavit, nikdy se nesmíte omluvit nebo něco vysvětlovat. Každý skandální výrok nebo aféru musíte okamžitě vytěsnit něčím novým. Když to vydržíte a poběžíte pořád dál, nikdy vás to nedožene. Média proti vám nebudou mít šanci – zajímají je jen kliky, k vašim starším prohřeškům se tak vracet nebudou, protože o ty „čerstvé“ bude vždycky větší zájem. Lidé mají krátkou paměť, případně budou tak zavaleni, že si najdou favorita a dál dění sledovat nebudou. Vaši konkurenti vás budou označovat za populistu, sexistu, rasistu, nebo prostě za hlupáka, ale když si toho nebudete všímat, nic z toho na vás neulpí. Trumpovi tato strategie fungovala výborně, jeho kult osobnosti výrazněji podlomil až pokus o převrat. A jak je zřejmé, bylo to pouze dočasné, v roce 2024 může být klidně zvolen znovu.
S Babišem je to to samé v bleděmodrém. Když se premiér v outfitu francouzského gigola za zenitem prošel po křížích, záhy to vzala voda. Když Bartoš fabuloval s Krpálkem, vzbudilo to větší ohlas, protože udělal onu zásadní chybu a přiznal, že se spletl. Ideologický souboj o zmrzlinu, jízdné v Praze – tady prostě Babiš jasně vyhrává, je o několik kroků napřed a stanovuje, o čem se bude mluvit. Opozice rozebírá, vysvětluje, upozorňuje – a to je samozřejmě správně – dohnat ho ale nedokáže, jen na něj reaguje. Populismus je z podstaty věci stručnější a může „pálit“ na první dobrou, zodpovědná politika vyžaduje víc pozornosti a času, a ty jí mnozí nejsou ochotni věnovat.
Problémů je ale víc. Jsme doslova zahlceni informacemi, a tak se může zdát, že vlastně žádná objektivní pravda neexistuje. Každý tvrdí něco jiného, každý se bije v hruď, že právě jeho pohled je tím jediným možným. Koronavirus to odhalil v plné nahotě. Komu věřit? A věřit ještě vůbec někomu? Řada lidí to zjevně vzdala. A je logické, že si pak nevyberou „tradiční“ stranu, kde je řada hlasů, co se nemusí shodnout, nýbrž subjekt, který je založený na kultu osobnosti. Babiš, Okamura, Šlachta – jeden vůdce, jeden pohled, který se tak nevyhnutelně stává tím správným. Přemýšlet netřeba.
Ale neblamujme se, potíž je i v nás, „zodpovědných“ voličích, co si vybíráme z těch zmíněných „tradičních“ stran. Máme přehnané nároky. Vidíme, že nuance a hloubka proti Babišovi nepomáhají, přesto odmítáme, aby „naši“ politici sklouzli na jeho úroveň. Vyčítáme jim střídavě to, že jsou moc slušní, a to, že už jsou jako Babiš. A mimoto je neustále podrobujeme testům ideologické „čistoty“. Dobří politici nám nestačí, chceme někoho, kdo bude dokonalý, kdo s námi bude souhlasit úplně ve všem a kdo bude bez poskvrnky. Občas dokonce naříkáme, že není koho volit. Vážně? Když člověk krvácí, také neodmítne obvaz jen kvůli tomu, že se mu nelíbí jeho barva. A my krvácíme, výrok „stát jsem já“ už dávno nevystihuje jen Ludvíka XIV.
Nechci malovat čerta na zeď, nemůžu se ale zbavit dojmu, že výsledky jsou víceméně jasné už teď a že rozumná a příčetná politika prostě vyhrát nemůže. „Zachránit“ by nás mohl snad jen velmi rychlý nástup další vlny koronaviru, v což doufat odmítám. A pokud jsou plnící se nemocnice to jediné, co by nám mohlo pomoct k lepší budoucnosti, co to o nás vypovídá?