Začínajícím i zkušenějším autorům pomáhám skoro deset let. Každý z nich má jiné přednosti a slabiny, každý přichází s jinými texty, u prvních děl však téměř vždy řešíme ten samý problém – autoři nemají jasno v tom, jaký druh příběhu vyprávějí, a často vůbec netuší, co tvoří jeho základ. Výsledný text tak není „zhmotněním“ jejich vize, nýbrž spíše náhodným seskupením prvků, které dávají dohromady značně nesourodý celek, v němž musí čtenář pracně hledat to důležité.

Zjistit, co vlastně píšete, ovšem nemusí být úplně jednoduché. Budete-li pátrat na internetu, zjistíte, že existují tři druhy příběhů. Nebo čtyři. Případně jich také může být sedm, deset, dvanáct, čtrnáct, nebo dokonce sto. Je to logické – na příběhy lze nahlížet mnoha různými způsoby, nevyhnutelně tedy musí existovat celá řada jejich dělení. Jakkoliv však tato pojetí mohou být zajímavá, ve chvíli, kdy se snažíte lépe uchopit vlastní příběh, vám obvykle moc nepomohou.

Po dlouhém trápení, kdy jsem se tato dělení neúspěšně pokoušel začlenit do své lektorské praxe, jsem proto z čiré nezbytnosti přišel s vlastním systémem. Šlo mi hlavně o dvě věci – aby dělení okamžitě pochopili i začátečníci a aby nebylo zatíženo zbytečnou teorií. Mělo jít především o praktický nástroj, díky němuž by autoři snáze nahlédli do svých příběhů a dovedli by nad nimi lépe přemýšlet.

K čemu jsem tedy dospěl? V mém pojetí jde hlavně o to, co chce autor zdůraznit. Každý příběh se může soustředit na tři věci – postavy, děj nebo prostředí. V některých příbězích může jedna z těchto složek výrazně dominovat, jinde je poměr vyvážený. Nejsou tu žádné doporučené varianty, žádná z těchto kombinací není sama o sobě špatná nebo dobrá – z každé může koneckonců vzejít skvělý příběh – poměr jednotlivých složek ovšem často určuje, co bude od našeho textu čtenář očekávat, a s tím je třeba počítat.

Pojďme se nyní na zmíněné složky podívat blíže.

 

Postavy. V těchto příbězích nám jde především o postavy a o vztahy. Může jít například o proměnu člověka po nějaké zásadní události nebo o tragického hrdinu, který by se chtěl změnit, ale nedokáže to. Dále můžeme psát o mezilidských vztazích nebo o roli člověka ve společnosti. V těchto příbězích očekáváme propracovanou psychologii postav a poctivé zachycení jejich myšlenkových pochodů a vnitřních světů; chceme realistické chování, jehož motivy jsou nám vysvětleny, nebo alespoň naznačeny. Bývá tu omezený počet hlavních hrdinů, s nimiž se tak seznámíme o to důkladněji. Zpravidla tu nehledáme překvapení – pokud hned na začátku uhodneme, jak vše dopadne, nevadí to.

K příběhům, v nichž je tato složka dominantní, nebo přinejmenším velmi výrazná, patří například Velký Gatsby (Fitzgerald), O myších a lidech (Steinbeck), Zločin a trest (Dostojevskij), Zlodějka knih (Zusak) či Norské dřevo (Murakami). Patří sem ale i řada příběhů, u nichž to na první pohled nemusí být patrné. Týká se to třeba knih, jejichž hrdinové se věnují nějaké profesi nebo činnosti – Cirkus Humberto (Baas) není o cirkusových vystoupeních, nýbrž o cirkusácích, Dámský gambit (Tevis) není o hře v šachy, nýbrž o šachové velmistryni. Jak to poznáme? K tomu, abychom tato díla docenili, o daných činnostech nemusíme vědět vůbec nic. A opustíme-li na okamžik svět knih, o postavách a o vztazích jsou i dva seriály, které jsme nedávno rozebírali v rubrice Proč funguje – Dr. House a Breaking Bad – ačkoliv to ani u jednoho nemusí být zřejmé.

Děj. U těchto příběhů nám jde nejčastěji o svižný a zajímavý děj, případně o vyřešení nějaké záhady. Neočekáváme příliš hluboké postavy, na propracované psychologii tu netrváme, chceme se hlavně bavit. Výrazně méně tu řešíme vypravěče, příběh má často zběsilé tempo, jednotlivé scény mohou být velmi krátké. Pokud jsou v příběhu nějaké zvraty a pokud nás autor dokáže překvapit, jsme rádi.

Tato složka je dominantní či velmi výrazná u thrillerů, jako je třeba Zmizelá (Flynnová), Mlčení jehňátek (Harris) nebo Da Vinciho kód (Brown). Patří sem také klasická dobrodružná literatura – tituly jako Černý korzár (Salgari), Poklad na stříbrném jezeře (May), Hrabě Monte Cristo (Dumas) nebo Cesta kolem světa za 80 dní (Verne). Můžeme sem rovněž zařadit tradiční detektivky, jako je například Vražda v Orient-expresu (Christie). Kromě toho sem bude patřit také část fantasy a sci-fi, třeba knihy z prostředí Duny (Herbert), knihy ze ságy Nadace (Asimov) nebo příběhy o Harrym Potterovi (Rowlingová). Zvláštním případem jsou potom pohádky – napínavý a poutavý děj se cení i tady, hlavní je ale v tomto případě poučení, které z příběhu vyplývá.

Prostředí. V těchto příbězích věnujeme hodně prostoru popisu prostředí a vysvětlování toho, jak co funguje; propracované postavy ani napínavý děj tady nečekáme. S autorem máme velkou trpělivost – sneseme dlouhé odbočky, které nerozvíjí hlavní děj, nevadí nám odstavce či celé stránky expozice. Tato čtenářská shovívavost ovšem není zadarmo – na oplátku čekáme výrazné a zajímavé prostředí, které se nám vryje do paměti.

Knih, kde je tato složka vysloveně dominantní, není mnoho, a těch, které by u čtenářů slavily úspěch, je ještě méně, to ale rozhodně neznamená, že bychom v této kategorii nemohli najít bestsellery. K oblíbeným příběhům, které jsou silně zaměřené na prostředí, patří například Gulliverovy cesty (Swift) nebo Alenka v říši divů (Carroll). Můžeme sem také zařadit mnoho starších románů – dříve bylo poměrně běžné prokládat děj dlouhými vysvětlujícími odbočkami a pokoušet se čtenáře vzdělávat (ač někdy dost těžkopádně). Jmenujme třeba Bídníky (Hugo), Bílou velrybu (Melville) nebo Robinsona Crusoe (Defoe). Z modernějších děl sem často spadají díla z alternativní historie, jako je třeba Muž z Vysokého zámku (Dick), a varovné příběhy ze současnosti nebo blízké budoucnosti, jako je Konec civilizace (Huxley), 1984 (Orwell), Anihilace (VanderMeer) nebo Příběh služebnice (Atwoodová). Tradičně bývá tato složka výrazná u děl z žánrů fantasy a sci-fi, kde se můžeme setkat s řadou unikátních světů – jmenujme třeba Zeměplochu (Pratchett), Narnii (Lewis) či Západozemí (Martin). K textům, v nichž je zcela jednoznačně dominantní, potom patří například trilogie Pán prstenů (Tolkien). Zaměření na prostředí je tam velmi zjevné – můžeme si všimnout, že poslední kniha nekončí ve chvíli, kdy je zničen Prsten moci, nýbrž teprve v okamžiku, kdy ze Středozemě odejdou elfové, čímž se prostředí navždy změní.

 

Je naprosto zásadní, abychom čtenáři co nejdřív naznačili, o jaký druh příběhu se jedná; v ideálním případě by to měl vědět po první stránce. A stejně zásadní je samozřejmě i to, abychom to skutečně dodrželi a aby tomu odpovídal i zbytek textu. Čtenář tak bude vědět, co má čekat, a může ihned posoudit, zda chce takové knize věnovat svůj čas.

Nemá-li zatím náš nápad příliš zřetelné obrysy a my svůj příběh zařadit nedokážeme, ničemu to nevadí. Vznik knihy může být velmi dlouhý a složitý proces a je možné, že svému příběhu skutečně porozumíme teprve ve chvíli, kdy dopíšeme první verzi. Pokud jsme ovšem neměli velké štěstí a netrefili jsme těžiště textu omylem, je třeba nemilosrdně škrtat a upravovat, nebo začít rovnou psát znovu.

Pokud chceme napsat knihu, ale zatím si příliš nevěříme, je nejlepší zaměřit se na děj – pro většinu autorů jsou takové příběhy nejjednodušší. Knihy, kde se soustředíme hlavně na postavy, jsou o něco těžší, a ještě složitější je napsat příběh, kde jsou jednotlivé složky vyvážené. Texty, v nichž je kladen největší důraz na prostředí, patří z vypravěčského hlediska k těm nejnáročnějším.

Pokud žádná ze složek výrazněji nepřevažuje, bude čtenář čekat, že dodržíme hierarchii nastavenou tím, v jakém pořadí jsme jednotlivé problémy či zápletky představili. Pokud jsme svědky vraždy a nejprve zahájíme pátrání, pak zjistíme, že má čerstvá vdova závažné psychické problémy, a nakonec jsme zasvěceni do divokého prostředí Wall Street, do něhož patřil i zavražděný, čekáme, že na konci nejdřív toto prostředí opustíme, pak se uzavře příběh vdovy, a nakonec vyřešíme případ. Uděláme-li to jinak, riskujeme čtenářovu nevoli.

Dodejme, že důležitost jednotlivých složek se v historii různě proměňovala. Dříve byli lidé ochotnější věnovat svůj čas knize zaměřené na prostředí, dnes si je takovým dílem budeme získávat těžko; dříve jsme byli tolerantnější k plochým a zcela nezajímavým postavám, dnes obvykle požadujeme, aby byly alespoň trochu propracované, a to i v případech, kdy zjevně nejsou důležité. Neznamená to, že bychom se těmto trendům jako autoři museli podřizovat, je ale dobré si je uvědomovat a počítat s nimi – je zřejmé, že u některých druhů příběhů bude potenciální okruh čtenářů o poznání menší než u jiných a že ochota nakladatele přijmout takové dílo k vydání bude nevyhnutelně mnohem nižší.

Jak je to se žánry? Některé poměr složek do značné míry předurčují, u jiných si jej můžeme nastavit po svém. Psychologický román bude například logicky stát na postavách, u sci-fi a fantasy bude čtenář automaticky očekávat originální a zajímavé prostředí. Budeme-li ovšem psát vtipný text, může humor pramenit ze zvláštních postav a jejich povah, z nečekaných událostí i z absurdity prostředí. To stejné bude platit třeba u hororu – tíseň a strach lze hledat ve všech uvedených složkách.

Možná si nyní říkáte, že musí být i příběhy, které se tomuto dělení vymykají, nebo už vás dokonce nějaké takové dílo napadlo. Pokud s psaním začínáte, je velmi nepravděpodobné, že by se váš text do uvedeného pojetí „nevešel“, opravdu ale existují knihy, na něž tento systém nestačí. Patří sem například díla, která jsou založená na čtenářské interpretaci – texty, jež jsou na první pohled poměrně jednoduchým či vágním příběhem, pod nímž se ale skrývají další vrstvy. Zmiňme třeba Proměnu (Kafka) nebo Farmu zvířat (Orwell). Dále sem můžeme zařadit texty, které jsou napsány tak neobvykle, že je čtenářova pozornost neustále strhávána k jazyku, čímž jsou „vytlačovány“ ostatní složky. Týká se to třeba Rozmarného léta (Vančura) nebo Odyssea (Joyce).

Na závěr si ještě na jednom konkrétním příkladu ukažme, jak lze s tímto dělením pracovat v praxi. Za základ vezměme pohádku o Červené karkulce – jednak jde o jednoduchý a velmi krátký příběh, jednak ho jistě bude znát každý.

Kdybychom se chtěli zaměřit na postavy, mohli bychom známý příběh vzít pouze jako startovní bod a soustředit se na psychiku Karkulky, která se pokouší bojovat s extrémní klaustrofobií, jež se u ní rozvinula po nedobrovolném pobytu ve vlkově břiše. Nebo bychom se mohli věnovat vztahu babičky a Karkulky, který je po tomto incidentu vážně narušen. To, co se stalo, dávají obě za vinu té druhé – Karkulka se neměla nikde zdržovat, babička se neměla nechat sežrat. Případně bychom celý příběh mohli vyprávět z pohledu vlka, který by se chtěl změnit, ale nemůže – je přece jen zvíře, a když má hlad, musí si hledat potravu. Z vyprávění by se tak stala tragická zpověď hrdiny, jenž se nedokáže vzepřít osudu a musí jednat v souladu se svou přirozeností, ačkoliv se sám sobě hnusí.

Pokud bychom se chtěli soustředit především na děj, ale nešlo by nám o poučení, mohli bychom například celé vyprávění pozměnit tak, aby obsahovalo co nejvíc překvapivých momentů. Karkulka by se s vlkem setkala až v babiččině chaloupce, vlk by se uprostřed myslivcovy „operace“ probudil a začal by se bránit apod. Nebo bychom vše mohli zahalit tajemstvím – vlka by s touto rodinou mohla pojit nějaká dávná událost, při níž zahynuli všichni mužští členové rodu, a nyní by se padouch vrátil na místo činu, aby své dílo dokonal.

Kdyby nám šlo hlavně o prostředí, mohli bychom opět zdůraznit, že vlk nemá na výběr – lidé se začínají roztahovat všude, les se zmenšuje a on před nimi nemá kam utéct. V příběhu bychom podtrhli především tragické důsledky rozvoje lidské společnosti, případně bychom čtenáře varovali, k čemu může vést ničení životního prostředí. Hlavní děj bychom mohli prokládat pasážemi, kde bychom sledovali utrpení dalších zvířat.

A pokud bychom chtěli zvláštní text, jehož skutečný význam by čtenář musel odhalit sám, mohli bychom využít symboliky červené barvy a pojmout příběh jako metaforu k první sexuální zkušenosti, která díky Karkulčině lehkovážnosti málem dopadne špatně.