Proč funguje je rubrika, kde se dívám na známý film nebo seriál a vybírám pár věcí, v nichž je z vypravěčského hlediska neobvyklý. Nejedná se tedy o vyčerpávající analýzu, nýbrž o upozornění na několik zvláštností, ze kterých se jako vypravěči můžeme poučit.

 

(Pro větší přehlednost postavy neoznačuji jmény ani herními čísly, nýbrž přezdívkami. Seriál také beru jako uzavřené dílo – další řady se podle všeho zřejmě dočkáme, autor ale zcela jasně řekl, že s žádným pokračováním nepočítal.)

 

Co se povedlo

Gradace. Jednotlivé hry skvěle gradují a násilí, kterého se hráči dopouští, je pokaždé o něco osobnější. V první a druhé hře (obří panenka a tvary v sušenkách) záleží pouze na schopnostech daného jedince; teoreticky mohou uspět všichni. U třetí hry (přetahování lanem) přichází zvrat – úspěch jednoho týmu znamená vyřazení toho druhého, vítězové tedy mají na rukou krev poražených. Čtvrtá hra (kuličky) tento princip zachovává, aplikuje ho ovšem na jednotlivce – místo vágní spoluzodpovědnosti za smrt deseti lidí je každý hráč přímo zodpovědný za smrt jednoho konkrétního člověka. Pátou hru (skleněný most) teoreticky opět mohou vyhrát všichni, v praxi je ale do cíle možné dojít jen po mrtvolách ostatních. U poslední hry (hra na oliheň) pak pravidla nehrají žádnou roli, místo smrti coby důsledku porážky tu jde o chladnokrevnou vraždu.

Nepředvídatelnost her. U druhé a páté hry hráči nemohou vědět, co jejich volba znamená; při třetí hře spolu jednotliví členové týmu spolupracují, zatímco v té následující stojí proti sobě. Účastníci zkrátka nikdy nemohou vědět, s kým se mají spojit či jakou možnost si mají vybrat.

Plnění slibů. Ačkoliv jsme svědky různých menších i větších podvodů, samotný příběh hraje fér – ve třetí hře je skutečně eliminována polovina týmů, v té následující z každé dvojice opravdu jeden umírá (tedy s výjimkou Staříka). Nestane se, že by někdo dokázal obelstít pravidla; to, co nám seriál slíbí, také dodrží.

Postupné větvení. Pokud v nějakém seriálu vystupuje řada důležitých postav, scenáristé se nám je často snaží představit co nejrychleji. Squid Game se této chybě vyhýbá a hrdiny nám představuje postupně (což platí i o různých „aspektech“ organizace, která celou akci pořádá). Děj je tak stravitelnější a divák se v něm snadno orientuje.

Paralely. V příběhu je celá řada různých druhů paralel; jmenujme alespoň způsoby smrtí hlavních postav. Génius málem spáchá sebevraždu ve vaně, nakonec se zabije v dešti; Zlodějka má na krku výraznou jizvu, skončí s podříznutým hrdlem; Mafián se zachrání skokem z mostu, nakonec se zabije při pádu ze skleněné lávky; Pákistánec ukradne peníze předákovi, jen aby byl v rozhodující chvíli okraden sám.

 

 

Nevyužité příležitosti

Šablonovité postavy. Postavy jsou spíše archetypy než reálnými lidmi a s výjimkou Protagonisty u nich nedochází k žádnému výraznějšímu vývoji. Mafián je pořád zlý, Pákistánec je vždy důvěřivý a vděčný, Zlodějka je odtažitá a nedůvěřivá, Protagonista se (téměř) vždy zachová jako dobrák od kosti. Jako archetypy postavy fungují a jsou dostatečně rozmanité a zajímavé, tímto rozhodnutím se ovšem připravujeme o hlubší psychologickou rovinu příběhu. Jediný skutečně překvapivý moment přichází ve chvíli, kdy Protagonista zradí Staříka; jak se ale později ukáže při souboji s Géniem, je to jen výjimka potvrzující pravidlo, nikoliv trvalá změna.

Předvídatelnost děje. Scénář nám dává jasně najevo, jak je kdo důležitý, a v tomto pořadí také hrdinové umírají. Při třetí hře je například převážná většina „našich“ postav v jednom týmu, víme tedy, že vyhraje. Při následující hře je zase v každé dvojici vítězem ten, s kým jsme strávili víc času, případně ten, kdo má silnější vztah k Protagonistovi. Absenci jakéhokoliv překvapení lze u tohoto typu příběhu pochopit, zcela se ale připravujeme o důležitý zdroj napětí.

Rozpačitý náhled za oponu. Je otázkou, zda by nebylo lepší, kdybychom vše viděli pouze z pohledu hráčů a zbytek nechali obestřený tajemstvím. Vše by bylo mystičtější a záhadnější, fungování celé organizace bychom si museli domýšlet, seriál by měl o něco silnější atmosféru.

Výslednému dojmu nepomáhá ani to, že náhled za oponu působí nedotaženě. Dobrá, organizátoři podléhají striktní hierarchii, mají přísný pracovní režim a bydlí v miniaturních pokojích; diváky jsou pak boháči, kteří mohou sázet na jednotlivé hráče. Opravdu jsme to potřebovali vědět? A pokud už za oponu nahlédnout chceme, nebylo by lepší odpovědět na praktické otázky, například jak je zaručena bezvýhradná poslušnost i mlčenlivost všech, kdo se na hrách podílí? Odkrýt skutečné fungování celé organizace, případně popsat její vznik a historii?

Zmatené poselství. Podle autora má být Squid Game kritikou kapitalismu. Je pravda, že jako metafora funguje poměrně dobře – na první pohled se zdá, že vše záleží na schopnostech jednotlivých hráčů, zároveň jsme ovšem svědky řady podvodů. Později navíc o úspěchu do značné míry rozhoduje náhoda. Jakkoliv je ovšem seriál krvavý a drsný, jako fikce kritizující kapitalismus je stále poměrně krotký a nejde dost daleko – většina postav si i v tomto prostředí dokáže zachovat svou lidskost, nestanou se z nich zvířata, která by pro peníze udělala cokoliv. A VIP, kteří by si s nimi mohli krutě pohrávat a stavět jim do cesty různé nespravedlivé překážky, vše pouze pasivně sledují – přímo do děje zasáhnou jen jednou, když během hry se skleněným mostem nechají zhasnout světla. Většina lidí se tu zkrátka chová lépe, než by člověk čekal; cesta do hloubi lidské duše se nekoná.

 

 

Co se nepovedlo

Bezzubé dějové zvraty. Oba dějové zvraty, tedy Front Man coby bratr Policisty i Stařík coby hlavní organizátor (a zřejmě zakladatel) her, jsou velmi slabé, neboť ve výsledku nemají žádný dopad na děj. Front Man se sice Policistu snaží obměkčit, nakonec ho však zastřelí; Stařík se her účastní stejně jako všichni ostatní a to, že je zároveň jejich pořadatelem, výsledek nijak výrazně neovlivní. Jeho volání o pomoc zřejmě ukončí noční vřavu, jeho oblíbenec ale podle všeho žádné výhody nemá. Kdyby Protagonista na konci zjistil, že vyhrál jen proto, že mu Stařík pomáhal, byl by tento dějový zvrat mnohem silnější.

Přílišné spoléhání na náhodu. V některých částech seriál spoléhá na sled nepravděpodobných náhod. Extrémně výrazné je to v dějové lince Policisty, který má doslova neuvěřitelné štěstí.

Nezodpovězené otázky a výrazné detaily, které nikam nevedou. Vyberme jen pár příkladů. Víme třeba, že Front Man v minulosti celou hru vyhrál, nedozvíme se ovšem, zda to nějak souvisí s jeho současnou pozicí. Není také jasné, proč VIP na ostrov přilétají tak pozdě – je logické, že nám jsou představeni později, není však zřejmé, proč vše osobně nesledují už od první hry.

Z výrazných detailů, které nikam nevedou, jmenujme například bomby, pomocí nichž má být ostrov v případě nouze zničen.

 

 

Proč je seriál tak populární

Snadno stravitelná exotika. Squid Game působí na první pohled velmi cizokrajně, jedná se však o exotiku, která od diváka nevyžaduje žádné zvláštní úsilí. Je až překvapivé, jak moc je jihokorejská společnost (nebo alespoň ta její verze, která je nám předkládána) podobná té naší. Postavy mají hodnoty, s nimiž souzníme a které snadno chápeme, jejich pohled na svět se od toho našeho zjevně příliš neliší. A pokud náhodou něčemu nerozumíme, není to obvykle důležité – nepotřebujeme například vědět, kolik korun je miliarda wonů, stačí vidět prasátko plné peněz. Nejexotičtější součástí seriálu tak pro většinu diváků nejspíš bude korejské herectví, které je na naše poměry přehnaně expresivní.

Šťastné načasování. Ačkoliv ústřední myšlenka není nijak originální, přichází v tu pravou chvíli. Propast mezi bohatými a chudými je čím dál větší, řadě lidí se také kvůli pandemii a opatřením, která s ní souvisí, vede výrazně hůř. Téma je navýsost aktuální.

Vizuální zpracování. K popularitě seriálu jistě přispěla i velmi výrazná a snadno zapamatovatelná vizuální stránka, která je postavená na promyšlené práci s barvami a symboly. Za pozornost stojí i chytrá práce s hudbou.

Poctivé provedení. Tvůrci se snažili vyhýbat počítačovým trikům – většina prostor, které v seriálu můžeme vidět, je reálná. Skuteční jsou například i lidé při první hře – na place bylo opravdu více než čtyři sta herců.