Jana Farského si vážím a věřím, že koná dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, přesto si myslím, že udělal zásadní chybu. Proti dalšímu vzdělávání politiků by v jiné době nejspíš nikdo nic nenamítal, právě v tuto chvíli ale české společnosti jeho rozhodnutí vysílá velmi nešťastné signály.

Především je tu ta absence samotná. Zdá se, že když má nějaká strana ve sněmovně většinu, „přebyteční“ poslanci tam vlastně vůbec chodit nemusí, protože zřejmě nic nedělají. Nelze také souhlasit s tím, že je to „jen“ šest měsíců – jednak je to osmina mandátu, což rozhodně není málo, jednak to přichází těsně po volbách, kdy voliči politiku sledují nejvíc. Neznamená to, že by to jindy bylo v pořádku, právě nyní to ovšem v kontextu všeobecné důvěry v politiku napáchá největší škody. S touto vládou navíc měla přijít změna – v koaliční smlouvě Pirátů a STANu se píše, že každý kandidát „bude brát práci poslance (…) jako prioritu a zařídí si své ostatní aktivity (…) tak, aby výkonu funkce mohl věnovat dostatek času“. Již v lednu vidíme, jak vážně poslanci tento závazek berou. A to už vůbec nemluvím o tom, že podle premiéra Fialy bude tento rok „jedním z nejsložitějších a nejtěžších od vzniku samostatné České republiky“ – půlroční absence je tedy buď extrémně nezodpovědná, nebo nám předseda vlády lže a zase tak horké to nebude.

Nešťastné je i to, že se Farský vzdal funkce předsedy poslaneckého klubu STAN, ale funkci poslance si ponechal. Na své spolustraníky, kteří by ho mohli odvolat, tedy bere větší ohled než na voliče, kteří svůj nesouhlas nyní mohou vyjádřit pouze rozhněvanými zprávami na sociálních sítích. Od těch se navíc Farský podle svých slov drží dál, protože představují „extrémně umělý svět“. S kolegy-politiky se o tom radil a své rozhodnutí jim sdělil již před nějakým časem; voliči se ho dozvěděli na poslední chvíli a bylo jim oznámeno jako hotová věc, s níž se mají smířit.

Hloupé je i vytváření dojmu, že pro politika neplatí běžná pravidla. Každý z nás se jistě někdy ocitnul v situaci, kdy si musel vybrat mezi dvěma skvělými nabídkami; tak to prostě v životě chodí, člověk nemůže mít všechno. Poslanec je ovšem zjevně nadčlověk a svět (i stát) na něj ochotně počká. Poněkud odvážné je i tvrzení, že tato stáž pomůže Česku – v dlouhodobém výhledu to tak třeba bude, neoháněl bych se tím ovšem ve chvíli, kdy se hodlám během největší krize na půl roku stáhnout.

To, že bude Farský peníze daňových poplatníků „velkoryse“ přeposílat neziskovým organizacím, už je jen třešničkou na dortu.

Znovu říkám, že Jan Farský dlouhodobě odvádí velmi dobrou práci a že v jiné době by toto rozhodnutí možná bylo vnímáno úplně jinak; nyní se ovšem jedná o přešlap, který může být fatální. Koaliční i straničtí kolegové jsou zdá se chápaví, dost bych se ale divil, kdyby byli podobně vstřícní i voliči.