V tragických chvílích se v nás obvykle hne něco krásného. Kdo by nebyl hrdý na českou společnost, která velmi obětavě pomáhá ukrajinským uprchlíkům, zvláště je-li to ta samá společnost, která ještě před pár lety o přijetí padesáti syrských sirotků musela vést sáhodlouhé debaty? Pod vším tím radostným, nadějným a hluboce lidským je však ještě cosi dalšího, cosi temného; pod soucitem směřujícím ven je agrese obrácená dovnitř. A tato agrese se začíná projevovat znepokojivými způsoby.

Příkladem je třeba zablokování Aeronetu, Protiproudu a dalších dezinformačních webů. Pokud je jejich vypnutí v souladu se zákonem, pokud jde o morální čin, pokud je to správné, proč jsme to neudělali už dávno? Po dvou letech s covidem a excesy typu odčervovací pasty pro koně jistě nelze argumentovat tím, že dezinformace jsou nyní výrazně nebezpečnější než dřív. Boj s nimi je navíc běh na dlouhou trať, nikoliv sprint, a nahodilá cenzura je ten nejméně efektivní a nejhloupější nástroj, který máme k dispozici, neboť řeší následek, nikoliv příčinu. Dezinformátoři se jednoduše přesunuli jinam, a ještě jsme jim dali punc mučedníků, jež se snažíme umlčet; jejich fanoušci si je najdou znovu a budou si nyní o to jistější, že jsou jim zjevovány nějaké tajné pravdy, které se neměli dozvědět.

Velmi podobné je to se stíháním těch, kdo schvalují ruskou invazi. Pro naši společnost je svoboda slova posvátná, nebo to o sobě alespoň tvrdíme; výjimek je jen pár a jedná se o extrémy, jako je například schvalování genocidy. Tyto výjimky jsou ale jednoznačně vymezeny a zvažovali jsme je pečlivě a velmi dlouho; každému skutečnému demokratovi proto muselo být proti srsti, když jsme se nyní ze dne na den rozhodli, že se má stejný paragraf vztahovat i na schvalování války, a obratem jsme podle toho začali jednat. Proč nás k něčemu podobnému nepohnula Sýrie, Irák, Afghánistán? Protože nás tyto konflikty tolik nezajímaly, protože jsme si nepotřebovali nic dokazovat?

Stejné je to s Jaromírem Nohavicou, jemuž náhle ruší jedno vystoupení za druhým a od něhož Člověk v tísni odmítl převzít peníze vybrané v rámci charitativního koncertu pro Ukrajinu. Jistě, pro většinu z nás je Nohavica rozporuplnou postavou – člověkem, který napsal řadu krásných písní, ale také člověkem, který od Vladimira Putina převzal medaili za kulturní přínos a stále ji nevrátil. Nohavica řekl, že je mu válka proti srsti a že s Putinem nesouhlasí; nebyl nijak důrazný, také však nekličkoval. Přesto mu bylo zrušeno několik koncertů, a to „z důvodu nedostatečné distance zpěváka vůči prezidentovi Ruské federace“. Opravdu je někdo morálně tak na výši, aby mohl tímto způsobem soudit jiné? Proč nestačí občanské vyjádření názoru? Pokud s Nohavicovými postoji zásadně nesouhlasíme, nemusíme přece na jeho vystoupení chodit. Nebo snad zpěvák představuje nějaké akutní nebezpečí? Ať si o něm myslíme cokoliv, jeho slova „narozen v komunismu, umřu v komunismu“ jsou varováním, které nelze jen tak přejít.

Žijeme ve velmi bouřlivé době plné frustrace a vzteku; proti Putinovi a jeho invazi jsme jako jednotlivci téměř bezmocní, a to jen krátce poté, co jsme byli stejně bezmocní proti covidu. Všechna tato zloba se chce někam přelít, potřebujeme ji ze sebe dostat ven, ulevit si od ní. To ovšem neznamená, že bychom se měli zákeřně mstít těm, jimiž z duše pohrdáme, že bychom měli zapomenout na své principy. I my jsme ve válce – bojujeme o charakter naší společnosti. Pokud omezování svobody v Rusku sledujeme se zděšením, nezavírejme oči před tím, když se to samé děje u nás. V demokracii se proti nepřátelům tímto způsobem nebojuje. Příště totiž může být na koni někdo jiný, příště mohou být správné jiné názory a postoje.

Příště můžeme být nepřáteli lidu my.