Jsem člověk konzervativní, člověk lenošný, člověk opatrný, ba snad přímo bojácný. Mám-li volit mezi jistotou tří hodin, za něž lze obyčejná daňová lejstra vyplnit a tělesně roznést, a riskantním dobrodružstvím ryze elektronické komunikace s úřady, jehož výsledek dopředu odhadnout nelze, rok co rok zbaběle vybírám první možnost. Vím, že se tak připravuji o zážitky, ale co naplat.

Letos mne však stát ve své všeobjímající moudrosti ponouknul, abych ze sebe dusivé jho rutiny setřásl – ze dvou obálek s tajnými ciframi, jež jsou k vyplnění daňových lejster zapotřebí, přišla jen jedna. Česká správa sociálního zabezpečení totiž dbá na kulturní vyžití živnostníků, a tak pro ně vymyslela hravou volnočasovou aktivitu – obálku již posílat nebude, kýženou cifru si dotyčný na jejím portálu musí vyhledat sám. (Stále mne mimochodem dojímá ono žertovné čtveráctví – já, člověk bez fantazie, bych to popsal coby „zrušení stávající služby“, úřad to ovšem hrdě nazývá „spuštěním nové služby“.) V čem je tato drobná změna tak zásadní? V čem je tak geniální? K přístupu na portál ČSSZ je totiž zapotřebí buď identita občana, nebo datová schránka.

Já, člověk ustrašený a nesebevědomý, jsem se při slovech „datová schránka“ roztřásl – kolik let už se jejímu založení vyhýbám! Logicky jsem tedy raději zvolil identitu občana. Přátelé, podržte se – stát mi ve své nekonečné štědrosti nabídl hned sedm různých způsobů její aktivace! To si jistě něco vybereš, řekl jsem si a jal se je studovat. Záhy se však ukázalo, že čtyři z těchto metod jsou pouze pro vyšší vrstvy – musel bych mít účet u jedné z vybraných bank, vlastnit čtečku karet apod. V duchu jsem se zastyděl, že jsem chtěl systému i sobě samému cosi nalhávat, a začal jsem pokorně zkoumat způsoby, jimiž se může identifikovat plebs. I tam byl ovšem práh, který se mi nepovedlo překonat, jen ho místo majetku či společenské úrovně představovala inteligence – ani po několika hodinách usilovného studia se mi totiž systém nepodařilo přesvědčit, že já jsem skutečně já, Richard Skolek, občan s identitou, syn, bratr a strýc. Když jsem ten večer usínal, upřímně jsem pochyboval, zda vůbec existuji.

Následujícího rána jsem se z lože zvedal těžce. Bylo zřejmé, že mne může zachránit jediné – datová schránka. Jen ta mi mohla poskytnout nezvratný důkaz, že se mi posledních třicet čtyři let nezdálo a že nejsem pouhá anomálie Matrixu. Vypravil jsem se tedy na poštu, kde byl nejbližší Český BOD. Založení datové schránky trvalo pár minut. Je to past, pomyslel jsem si nedůvěřivě, aktivace bude jistě mnohem krvavější a podrobí mé jsoucno mnoha tvrdým zkouškám. Vše ovšem proběhlo bez problému, portály MojeDaně, MojeVZP a ePortál ČSSZ mne za chvíli vítaly coby starého známého. Nikdo o mně nepochyboval. Nikdo mě nezpochybňoval. Všichni uznávali, že jsem.

„Děkuji ti, republiko,“ zašeptal jsem dojatě a rozplakal se. „Děkuji, že existuji. A že jsem digitalizovaný.“