„Spisovatel musí trpět.“ Jedno z nejčastějších klišé o spisovatelích, které četností výskytu překoná snad jen „pokud chceš dobře psát, musíš hodně číst“. Je to ale pravda, nebo se jedná o bezobsažnou frází, kterou lidé papouškují, aniž by se nad ní zamysleli?

Pro začátek si musíme ujasnit, co vlastně tato věta říká. Používá se totiž ve dvou rozdílných významech – někdy chce vyjádřit, že má autor trpět po stránce finanční či profesní, jindy odkazuje k osobním démonům a hlubokým psychologickým traumatům. To jsou dvě velmi odlišné „kategorie“, pojďme si je tedy rozebrat odděleně.

Jedná-li se o první případ, klišé „spisovatel musí trpět“ naráží na reálný jev, je ovšem zavádějící, pokud se jedná o jeho podstatu. Psaní pro většinu lidí představuje vyčerpávající a extrémně zdlouhavý proces, do něhož se musí nutit, autoři tedy obvykle potřebují nějakou silnou motivaci, aby u něj vydrželi. Spektrum motivací je velmi pestré, k nejčastějším však patří tyto: potřeba lásky, obliby u širší společnosti; potřeba uznání; potřeba ukázat, že jsem lepší než někdo jiný, rivalita; potřeba dokázat si, že to vydržím a knihu dopíšu; potřeba kreativního ventilu jako doplněk k nudnému běžnému zaměstnání. U těch, co píšou ve světovém jazyce, k tomu můžeme přidat ještě existenční potřebu komerčního úspěchu.

Co se stane, pokud se takovému autorovi začne dařit? Pokud je náhle finančně alespoň trochu za vodou, vydá alespoň pár knih, získá si alespoň nějaký respekt a obdiv čtenářů či kolegů a psaní se může věnovat víc než dřív? Hnalo-li ho vpřed něco z toho, co jsme vyjmenovali, bude nyní jeho motivace logicky o něco slabší. Již není tak nezbytné, aby sobě nebo světu něco dokazoval, již tolik neprahne po úspěchu. Co je horší, může poněkud nečekaně stanout před novými překážkami – psaní již není koníčkem, najednou má příchuť práce; již se nejedná o bláznivé dobrodružství, autor se nenoří do neznámého světa, neprožívá všechno poprvé; již není neznámým pisálkem, který může jen překvapit, nyní se od něj něco očekává, takže může i zklamat.

Není tedy pravda, že by člověk musel trpět, často ovšem platí opak, tedy že úspěch mu může další psaní ztížit a vzít mu motivaci.

Pojďme se nyní podívat na druhý případ, tedy utrpení ve smyslu bolesti a traumat. Tady jednoznačnou odpověď nenajdeme, můžeme si však povšimnout určitých trendů. Je pravda, že se celá řada autorů potýká s psychickými problémy – studie prokázaly, že spisovatelé oproti běžné populaci mnohem častěji trpí depresemi, chorobnými úzkostmi či bipolární poruchou. Nové výzkumy také naznačují, že mozek velmi kreativního člověka se nápadně podobá mozku jedince stiženého schizofrenií, ačkoliv tam si na definitivní výsledky musíme počkat. A nelze samozřejmě opomenout ani obrovské množství autorů, kteří si vzali život.

Zároveň jistě nelze tvrdit, že se do psaní pouští pouze ti, pro něž má terapeutický rozměr – píše i řada šťastných a vyrovnaných lidí, kteří si prožili obvyklý lidský příděl bolesti, ale nijak zvlášť pohnutým osudem se „pochlubit“ nemohou. Kdybychom si udělali seznam autorů těch nejznámějších literárních děl, šťastní a spokojení spisovatelé by byli v menšině, zastoupeni by tam ovšem byli.

Z pozice lektora tvůrčího psaní s desetiletou praxí na závěr ještě dodám, že aktuální i dlouhodobý psychický stav je často velmi nápadně propojen s objemem i kvalitou tvorby. Šťastní lidé zpravidla píšou mnohem víc, jejich texty ovšem bývají povrchnější a horší; pokud je někdo grafoman, je obvykle chorobným optimistou. Nešťastní lidé se k tvorbě donutí stěží, když už se to ovšem povede, jejich texty bývají o poznání silnější a výraznější.