O Prstenech moci toho již bylo napsáno opravdu hodně. Přesto se chci seriálem zabývat i já, protože to, co je z mého pohledu důležité, často chybělo. O rasismu fanoušků či aktivismu scenáristů toho například bylo řečeno dost, málokdo ale nezůstal u nálepek a pojmenoval skutečnou příčinu sporů. Mnoho recenzentů si také postěžovalo, že je seriál rozvleklý, málokterý ovšem vysvětlil, proč v tomto případě pomalé tempo nefunguje, ačkoliv u jiných děl nevadí.

Proto přidávám svůj pohled spisovatele a lektora tvůrčího psaní.

 

Marketing a média

Není jistě přehnané, pokud řekneme, že diváci Prsteny moci příliš vřele nepřijali. Problémy se přitom objevily dávno předtím, než byl odvysílán první díl. I z krátkých ukázek bylo zřejmé, že se tvůrci předlohy nedrží tolik, jak by si mnozí fanoušci přáli; propagační obrázky často nebyly vybrány zrovna šťastně. Připomeňme například plastové brnění Númenorejců nebo trpasličí pár naaranžovaný tak, že výsledek připomínal spíše vysokorozpočtovou pornoparodii.

 

 

Kromě těchto menších přešlapů došlo i k několika zásadnějším chybám. Vzpomeňme třeba na nechvalně proslulé video se „superfanoušky“, které bylo tak otřesné, že ho Amazon záhy smazal. (Pokud se chcete pobavit, kopie nahraná pohotovým divákem je k dispozici tady.) Mimochodem, stojí za povšimnutí, že žádný z těchto influencerů o seriálu od té doby ani jednou nemluvil, nenatočil o něm žádné video apod. Zkrátka typičtí „superfanoušci“.

Nešlo však pouze o marketingové přešlapy (jakkoliv jsou u takto nákladného projektu těžko pochopitelné). Když se vrátíme k rozhovorům s herci z filmového Pána prstenů, většina z nich opakuje, jak je vděčná, že může být součástí tohoto světa. Když si ovšem najdeme rozhovory s herci ze seriálu, většinou je řeč o diverzitě a o tom, jak byla Středozem samotnou jejich přítomností rozšířena a obohacena (někteří dokonce říkají, že už bylo načase nebo že to bylo zapotřebí). A je asi jasné, že přístup „jsem rád, že můžu být součástí tohoto světa“ je mnohem sympatičtější než přístup „tento svět může být rád, že jsem jeho součástí“.

Situaci rozhodně nepomohla ani média. Pokud byli fanoušci příliš kritičtí a agresivní, média byla hysterická přinejmenším stejně. Mnohé články byly tak křečovitě oslavné a přehnané, až se člověk nemohl zbavit dojmu, že jde o placenou propagaci; řada z nich se také spokojila s tvrzením, že po vizuální stránce jde o naprosto úchvatné dílo, a veškeré další aspekty jen tak přešla.

Po odvysílání prvních dílů a přívalu negativních reakcí pak řada médií Prsteny moci začala neuvěřitelně zuřivě bránit a nespokojence neváhala označit za rasisty či misogyny. Nejlépe to myslím shrnuje dvojice článků Seznam Zpráv. Ty nejprve přišly s textem Nejdražší seriál všech dob měl být průšvih. Ale sklízí nadšené reakce, což bylo velmi odvážné tvrzení, neboť seriál v té chvíli vidělo jen pár novinářů a případů, kdy se „odborníci“ s veřejností v názoru zásadně rozchází, je v poslední době čím dál víc. Přesně to samé se nakonec stalo i tady. Seznam Zprávy tak během pár hodin musely „zacouvat“ navazujícím článkem „Černý elf? Nikdy.“ Diváky seriálový Pán prstenů rozděluje, v němž neváhaly naskočit na vlnu útoků na fanoušky.

Amazon potom zareagoval tím nejhorším a nejhloupějším možným způsobem – na 72 hodin na svých stránkách vypnul recenze, prý aby se vyhnul „review bombingu“. Nespokojené diváky to samozřejmě nezastavilo, svou kritiku zkrátka napsali jinam, nebo si jednoduše počkali.

 

Černý elf a černá trpaslice

Přítomnost herců tmavší pleti je tím nejméně zajímavým či podstatným aspektem seriálu, jde však o společensko-kulturní fenomén, který vždy způsobí velký poprask a o kterém média zpravidla píšou dost manipulativně, nelze to proto jen tak přejít.

 

 

Předně si jasně a jednoznačně řekněme, že pokud někomu vadí černý elf či černá trpaslice, nemůžeme to šmahem označit za rasismus. Rasismus je, když se odmítnu podívat na film, protože v něm hlavní roli ztvárnil Morgan Freeman nebo Samuel L. Jackson. Toto je ale zjevně jiný a mnohem složitější případ, kdy bereme propracovaný svět dávno mrtvého autora a provádíme v něm různé změny. Tento svět je fiktivní, je ale inspirován skutečným historickým obdobím i geografickou oblastí, navíc je autorem nějak popsán (a zrovna u Tolkiena dost zevrubně). Tvůrci tím vlastně říkají, že jsou chytřejší nebo lepší než původní autor, ačkoliv vlastní svět vymyslet nedokážou, a tak musí vzít zavděk tím jeho. Pojďme pro zajímavost porovnat, jak se o zpracování Tolkienova díla vyjádřil Peter Jackson a jak svůj postoj popsali scenáristé Prstenů moci:

 

„Hned na začátku jsme si slíbili, že do těch filmů nebudeme vkládat své politické názory či postoje. Snažili jsme se pochopit, co bylo důležité pro Tolkiena, a zachovat to. Dá se říct, že jsme ty filmy netočili pro sebe, ale pro něj.“ (Peter Jackson)

 

„Tolkienovo dílo jsme zpracovali tak, aby odráželo svět, v němž skutečně žijeme. To se nám zdálo naprosto logické.“ (Patrick McKay a J. D. Payne)

 

A právě to je podstata sporu. Má dílo, jež vyšlo před sedmdesáti lety, odrážet současný svět? Máme právo v něm provést úpravy, které jej posunou do jednadvacátého století? A mohou a mají si to vůči velikánovi dovolit dva scenáristé, kteří za deset let nedokázali napsat jediný scénář, který by někdo chtěl zfilmovat, nebo jde z jejich strany o bezbřehou aroganci? Na tom se zjevně neshodneme. Je ovšem jasné, že jde především o spor ohledně nakládání s předlohou.

U Prstenů moci je potom potíž i v tom, že tyto změny nejsou promyšlené, nýbrž náhodné, tedy že tvůrci snědší postavy „rozeseli“ do převážně bělošských populací, místo aby přemýšleli v měřítku celých národů. Zrovna v tomto případě se navíc lepší postup přímo nabízel, Tolkien přece o Chluponozích říká, že mají snědou pleť. Proč tedy do všech těchto rolí nebyli obsazeni Afroameričané?

Právě tuto cestu nakonec zvolil konkurenční Rod draka, který na genetiku a geografii bere alespoň nějaký ohled. Na jeho příkladu je také dobře vidět, že mediální archetyp věčně nespokojeného diváka je zavádějící – ano, lidé jsou dnes velmi kritičtí a díky sociálním sítím mohou své názory snadno vykřičet do světa, většinu z nich si však lze získat kvalitou. Oba seriály měly podobnou výchozí pozici – oba adaptují předlohu, která obsazení herců tmavší pleti příliš nenahrává, oba navazují na předchozí dílo, které jim značně komplikuje situaci (jednou jde o srovnání s vynikajícími filmy, podruhé o pachuť ze zpackaného předchůdce). Tvůrci Rodu draka si ovšem fanoušky dokázali naklonit, kritických hlasů po prvních dílech výrazně ubylo. A nikdo asi nevěří, že George Martina čtou hlavně lidé otevření a milující, kdežto Tolkiena mají v oblibě především rasisté.

 

 

V každém případě je zřejmé, že u některých tvůrců nejde o boj za lepší svět vedený dobrými úmysly, nýbrž o velmi cynickou strategii. Napsali jste špatný seriál? Schovejte se za černochy nebo za ženy. Nějaké procento extrémně nesnášenlivých v populaci zůstává, stačí tedy počkat na jejich vyhrocené reakce, a následně je používat jako štít před veškerou legitimní kritikou. Tepá někdo dialogy či absenci elementární logiky? Jde o rasistu. Vadí mu špatně napsaná ženská postava? Jasný misogyn. Ochotně na to naskakují i mnohá média, která místo objektivního hodnocení útočí na fanoušky – je přece jenom lepší, když kliky nasbíráte kontroverzní diskuzí pod příspěvkem, než když si to rozházíte třeba s Disneym. Nezřídka to pak přiživují i sami herci – připomeňme například výrok Lennyho Henryho, jenž ztvárnil jednoho z Chluponohů:

 

„[Lidé] nemají problém věřit na draky, ale nedokážou si představit, že by černoch mohl být dvořanem, hobitem nebo elfem.“

 

Jakkoliv lze hercovu frustraci pochopit, tato věta je velmi zavádějící. Nebylo by navíc přínosnější stěžovat si na to, jak cynicky Hollywood v těchto případech s černošskými herci zachází? Nebo na to, že se tolik adaptuje, místo aby se vymýšlely zcela nové světy, kde by se s různorodostí počítalo od začátku?

 

 

Pro odlehčení se na závěr zastavme u překvapivě časté obhajoby „Tolkien nikdy výslovně neřekl, že černí elfové neexistují“. Ano, vypravěč obvykle popisuje to, co je, místo složitého a obsáhlého vyjmenovávání všeho, co není. S uvedenou logikou by mohli v další řadě přilétnout mimozemšťané, ze záhadného Cizince by se mohl vyklubat Mrakoplaš a elfům by mohl na pomoc přispěchat Harry Potter. Tolkien přece nic z toho výslovně nevyloučil.

 

Vizuály a hudba

Nyní k seriálu samotnému. Co se týče vizuální stránky, tady jsou ohromné náklady znát – o úchvatné scenérie tu rozhodně není nouze a je pravda, že v tomto ohledu dílo posouvá laťku televizní tvorby. Zároveň tu ovšem všechno působí příliš úhledně, uměle, „nežitě“, na efekt (což je nakonec problém celého seriálu). Často také chybí výraznější estetika – mnohé záběry jsou sice bombastické, mohlo by se ovšem jednat o jakýkoliv bezejmenný a tuctový fantasy svět.

Seriál rovněž nadšeně vykrádá Jacksonovy filmy, a to způsobem, který vyznívá jako zoufalý pokus o vyvolání nostalgie, nikoliv jako pocta předchůdci. Máme si tak vzpomenout třeba na hobity schovávajícími se před Nazgûly, na smrt Boromira, na bitvu o Helmův žleb apod.

Tvůrci to dále značně přehání se zpomalenými záběry. Ty působí buď manipulativně, neboť k postavám nemáme vztah – například smrt jednoho z elfů uprostřed třetího dílu – nebo v kontextu vůbec nedávají smysl – kdyby divák k obrazovce přišel ve chvíli, kdy Galadriel ve slow motion uhání na koni, mohl by si Prsteny moci snadno splést s reklamou na šampon.

 

 

Hudbě naopak není co vytknout, Bear McCreary odvedl skvělou práci.

 

Tón a cílová skupina

Co se týče tónu, tvůrci si zjevně nejsou jistí, jaký druh příběhu vypráví. Seriál kolísá mezi dobrodružstvím a politikou, divácky uspokojivá ovšem ve výsledku není ani akce, ani intriky a nekonečné rozhovory představitelů jednotlivých skupin a národů.  Nemůže se také rozhodnout, jak vážně se chce brát – některé dějové linky přetékají patosem, Chluponozi jsou naopak dost infantilní. Zvlášť rušivé je to v okamžicích, kdy lehce přihlouplé žertovné scény střídají vypjaté souboje, po nichž jsou přeživší od hlavy k patě zmáčení krví. Kdo je zamýšlený divák? Jak je starý, co od seriálu očekává? Těžko říct.

 

 

Situace není jasná ani s ohledem na znalost předlohy. Pro ty, kdo žádné z Tolkienových děl nečetli, je tu velké množství zcela zbytečné expozice a řada věcí není příliš dobře vysvětlena. Znalci Tolkiena se pak musí chytat za hlavu, neboť je zřejmé, že tvůrci jeho dílo brali pouze jako inspiraci, nikoliv jako něco závazného. Článků i videí s tímto tématem je obrovská spousta, vyjmenováváním odchylek tedy čas ztrácet nebudeme, zastavme se ovšem u lehce absurdní výmluvy, že Amazon koupil práva na Pána prstenů (včetně Dodatků) a na Hobita, nikoliv však práva na Silmarillion či Nedokončené příběhy. Ve skutečnosti je vše o něco složitější, tak jako tak tím ale nelze obhajovat špatné scénáře. Pokud tvůrcům chyběl materiál k napsání kvalitního seriálu, neměli se do celého podniku pouštět. Většina z nás má nejspíš v živé paměti Hru o trůny, kde jsme velmi názorně viděli, jak něco podobného dopadá. Dokud měli David Benioff a D. B. Weiss k dispozici Martinovy texty, vedli si skvěle; jakmile dostali jen hrubou osnovu a měli nejen převádět, nýbrž i sami vymýšlet, šla kvalita strmě dolů. Jediný rozdíl je v tom, že Hra o trůny dokázala nabídnout několik vynikajících řad, kdežto Prsteny moci zklamaly hned na začátku.

 

Tempo

Jednou z největších slabin seriálu je nepochybně tempo vyprávění. Příběh se neuvěřitelně vleče a divák se ukrutně nudí, vše navíc zpravidla dopadne právě tak, jak čekáme. Elfové od trpaslíků potřebují mithril a po osmi dílech průtahů jej skutečně dostanou. Chluponozi se připravují na cestu, pak na ni vyrazí, pak na ní jsou, pak dojdou do cíle, to vše v sedmi dílech. Vesničané pět dílů čekají na útok skřetů, který následně opravdu přijde. Jak napínavé!

Zásadní problém je také v tom, že žádná z peripetií nemá vliv na výsledek. Podívejme se na linku Elronda a Dúrina. Elrond přichází trpaslíky požádat o pomoc, Dúrin mu ovšem má za zlé, že se za ním dlouho nezastavil, a tak si jej Elrond musí usmířit zvláštním rituálem, při němž oba rozbíjí kameny. Dúrin výslovně řekne, že pokud Elrondovi dojdou síly dřív než jemu, bude mu vstup do držav trpaslíků navždy zapovězen. Elrond skutečně prohraje, pak se ovšem s Dúrinem usmíří. Trpaslík mu záhy odpustí a o rituálu již nepadne ani slovo, celá dlouhá scéna byla tedy naprosto zbytečná.

 

 

Elrond se později dozvídá, že jej elfové využili a že jeho výprava měla ve skutečnosti jiný cíl, než si myslel, u trpaslíků pak dojde k několika zvratům včetně nehody v mithrilovém dole a vyhrocené hádky mezi Dúrinem a jeho otcem, stávajícím králem trpaslíků. Nic z toho ovšem nakonec nehraje roli – kdyby Elrond přišel a mithril dostal rovnou, nic podstatného by se nezměnilo.

A tak je to bohužel se vším. Seriál se k ničemu nevrací, nejde o promyšlený příběh, nýbrž o sled náhodných scén, na které se ihned zapomene. Zvraty, politikaření ani pletichy tu nemají žádnou váhu, jsou pouhým prostředkem, jak vše pozdržet. A právě z toho pramení onen neodbytný pocit nudy a přešlapování na místě, neboť pomalé tempo vyprávění v tomto případě postrádá jakýkoliv smysl (tedy kromě toho, aby se z onoho mála dalo vykouzlit slibovaných pět řad).

 

Herecké obsazení a postavy

Co se týče herectví, některé výkony jsou solidní, jiné slabší. Je ovšem těžko pochopitelné, proč tvůrci do seriálu, který se většinu doby bere smrtelně vážně, obsadili tolik mladých herců. Mají-li dialogy vyznít moudře a hluboce, pro padesátiletého člověka to samozřejmě bude mnohem lehčí úkol než pro dvacetiletého. Absence starších herců pak bije do očí i v jiných situacích, například při pohledu na vojsko Númenorejců. Kde jsou muži, skuteční muži se svaly a jizvami a plnovousy? Proč Númenor vysílá do boje tyto sotva dospělé chlapce?

 

 

Přejděme nyní k postavám. Zde musíme vyzdvihnout Elronda s Dúrinem, jejichž vztah je jako jeden z mála uvěřitelný a působí realisticky, v porovnání s ostatními jsou rovněž o něco lépe napsaní a zahraní; především je ale vidíme i v „nedějových“ situacích, což jednoznačně pomáhá. Uvěřitelně vyznívají i scény s Dúrinem a jeho ženou Disou, ze zajímavých postav ještě jmenujme Arondira a Elendila.

Ostatní jsou na tom o poznání hůř, většina je velmi předvídatelná a nezajímavá, nebo rovnou naprosto zbabraná. Isildur z příběhu vychází jako ňouma, Gil-galad jako zbabělec a intrikán, Celebrimbor jako zcela nekompetentní amatér. U některých postav vymyšlených pro seriál se zase scenáristé spokojili s tím, že plní kvóty – Isildurovu sestru třeba do příběhu podle svých slov doplnili proto, aby v něm bylo více žen, zjevně však vůbec netuší, co s ní. Eärien proto ostatním zpravidla dělá stafáž.

Zdaleka nejhůř ovšem dopadla Galadriel, která aspiruje na jednu z nejodpudivějších hlavních postav všech dob. Tvůrci se zřejmě snažili o to, aby působila sveřepě a odhodlaně, zapomněli ovšem, že je v takovém případě dotyčného potřeba obdařit i nějakými sympatickými povahovými rysy. Ty Galadriel postrádá, a tak je jen neuvěřitelně hašteřivá, arogantní a panovačná. Nechápe diplomacii, neví, co znamená být dobrým vůdcem, nechá sebou manipulovat. Scenáristé sice naznačují, že jde o nezbytný výchozí bod a postava se během příběhu výrazně změní, do konce první řady ale k žádnému posunu nedojde. Divák si navíc musí klást otázku, proč se tato prastará bytost chová jako nesnesitelné pubertální monstrum.

 

 

 

Logika

Na frak tu dostává i logika, a to na všech úrovních. Seriál každých pár minut popírá elementární realismus, například když Galadriel Isildurovi řekne, že na obzoru již téměř hodinu vidí pevninu, a zároveň je schopná na vteřinu přesně určit, kdy ji bude schopen zahlédnout i on, nebo když Elrond mezi elfským městem a trpasličími doly cestuje bez koní, zavazadel i jakéhokoliv doprovodu, jako by šlo o krátkou odpolední procházku.

 

 

Nelogické je často i chování postav. Galadriel třeba uprostřed širého moře vyskočí z lodi a začne plavat směrem, jímž tuší pevninu, Adar zase k vesničanům potřebuje vyslat posla, místo polomrtvých lidských zajatců ovšem dobrovolně propouští elfa, který mu později bude mnohem nebezpečnější. Úplně stejně jedná i Sauron, který se může na konci první řady zbavit Galadriel, z nějakého důvodu jí ale nezkřiví ani vlásek. To, že Celebrimbor nepojme žádné podezření vůči obyčejnému lidskému kováři, který toho ví mnohem víc než on, největší řemeslník elfské říše Eregionu, je pak už jen pomyslnou třešničkou na dortu.

Zdaleka největším hříchem je ovšem frekvence „náhodných“ setkání. Poté, co Galadriel vyskočí z lodi, uprostřed oceánu náhodou narazí na muže na voru, z něhož se vyklube další z hlavních postav. Dotyčný má navíc informace o skřetech, což je shodou okolností to jediné, co Galadriel zajímá. Aby toho nebylo málo, oba dva brzy objeví další důležitá postava, která čirou náhodou také pluje kolem, tentokrát na lodi.

 

 

A netýká se to jen postav. Když Númenorejci dorazí do Jižních zemí, okamžitě sednou na koně a tryskem uhání k vesnici kdesi daleko ve vnitrozemí. Proč? Jaký k tomu mají důvod? Mohou vědět, že se tam právě bojuje a že místní potřebují jejich pomoc? Ne, samozřejmě nemohou, vždyť právě připluli. Scenáristé ale vesničany potřebují nějak zachránit a klišé, kdy za rozbřesku na poslední chvíli přijíždějí posily, dá opět nenápadně vzpomenout na bitvu o Helmův žleb.

 

Dialogy

To nejhorší, tedy dialogy, jsme si nechali na závěr. Jazyk fantasy bývá specifický a o tom Tolkienově to platí dvojnásob, mezi uvěřitelným vyjadřováním fiktivních bytostí a nezáměrnou parodií je navíc tenká hranice; přesto je těžko pochopitelné, jak moc v tomto ohledu scenáristé selhávají.

Většina postav připomíná mimozemšťany, kteří na naši planetu přiletěli teprve nedávno a jejich univerzální překladač má zrovna poruchu. Nepřirozené pokusy o archaickou mluvu střídají modernismy, do toho občas přijde nějaká perla, například když jeden z Chluponohů prohlásí, že jejich srdce jsou ještě větší než jejich nohy. Není také nouze o rádoby hluboká moudra – hned na začátku třeba Finrod Galadriel vysvětluje, že kámen klesá ke dnu, neboť hledí dolů, zatímco loď se drží na hladině, neboť se dívá vzhůru. Snaha o poetická přirovnání se cení, výsledek ovšem působí jako přehlídka citátů z Instagramu dvanáctileté slečny.

Tvůrci také milují různá hesla a pokřiky; ty postavy často opakují, nezdá se však, že by si uvědomovaly jejich význam. Númenorejci například nadšeně skandují „moře má vždy pravdu“, Elendil pak ale s vážnou tváří prohlásí, že se jeho žena utopila. Celá scéna vyznívá komicky, úplně by přitom stačilo, kdyby dodal, že „moře má vždy pravdu, někdy ovšem dovede být kruté“.

 

 

Ještě absurdnější je situace s Chluponohy. Ti neustále opakují, že „nikdo nejde sám“, a zdůrazňují, jak moc drží při sobě, jakmile se ovšem jeden z nich zraní a potřebuje pomoc, bez mrknutí oka ho i s rodinou nechají napospas osudu. Právě onen nebožák pak celou skupinu o několik dílů později burcuje projevem o tom, jak se o sebe starají a jak drží pospolu, jelikož se však nijak nepřipomene, co se stalo, a nikdo z ostatních se mu za své předchozí chování neomluví, nevyzní to dojemně, nýbrž psychopaticky – jako by dotyčný říkal, že si jejich krutost pamatuje a že se jim za ni ve vhodnou chvíli pomstí. A přitom by k nápravě opět stačilo tak málo a každý zkušenější tvůrce by z této absurdní scény snadno vykouzlil něco o poznání snesitelnějšího.

 

Závěr

Prsteny moci jsou korporátním produktem, do něhož Amazon nalil obrovské množství peněz, ale zapomněl mu vnuknout duši. Tvůrci si z Tolkiena vzali jednotlivosti, celek ovšem okázale ignorují; nyní zjišťují, že to lidem není po chuti, a tak zkouší stále zoufalejší a agresivnější strategie, které však nové diváky přitáhnou jen stěží. Přiznat prohru každopádně nepřipadá v úvahu, nejspíš se tak skutečně dočkáme slibovaných pěti řad i spousty dalších a ještě bizarnějších vysvětlení, proč tak skvělý seriál sleduje tak málo lidí.

Ve výsledku je mi vlastně líto téměř všech – herců i dalších umělců, kteří s tímto projektem budou ztrácet čas ještě léta, fanoušků, kteří zažili kruté zklamání, i Tolkiena, jehož svět by si zasloužil mnohem láskyplnější zpracování.