Knížka Milk and Honey od Rupi Kaur vzbuzuje silné a protichůdné reakce. Jedni ji milují, druzí zatracují. V tomto článku se chci dobrat toho, proč tomu tak je. Zdůrazňuju, že mi nejde o nálepky ani o škatulkování, nýbrž o lepší pochopení.

Co je vlastně poezie? Různí lidé by na tuto otázku odpověděli různě. Pro mě osobně musí poezie splňovat alespoň jedno ze dvou kritérií – musí na čtenáře esteticky působit (nejčastěji pravidelným rytmem a rýmy), nebo musí obsahovat obrazy, které je potřeba nějak interpretovat. To první je asi jasné, tím druhým mám na mysli to, že báseň není přímočará, že ji musím nějak dešifrovat a snažit se pochopit, co chtěl básník říct. Podobné vlastnosti samozřejmě může mít i próza, poezie na nich ale stojí.

Dnes se poezie čte výrazně méně než dřív, vydavatelé ji pouští do světa jen váhavě a v malých nákladech (čest výjimkám). Moderní poezie totiž z pohledu obyčejného čtenáře ani jedno z uvedených kritérií nesplňuje – volný verš na nás většinou po estetické stránce nijak nepůsobí a básně jsou nesrozumitelné. Netroufám si rozhodnout, zda je to vinou básníků, kteří se nechávají unést experimenty a zbytečným tlakem na intertextualitu a intelektuálno, nebo čtenářů, kteří moc poezie načteno nemají, nejsou dostatečně vzdělaní nebo se jim jen nechce přemýšlet. Průměrný člověk ovšem v každém případě odchází s názorem, že moderní poezie mu nic nepřináší a že ji nemá cenu číst, a vrací se raději ke starším autorům, jimž rozumí.

A pak přijde Rupi Kaur a její stručné jednohubky, které pochopí každý. Žádné estetično, žádná nutnost interpretace, jen instantní pocity. Mnozí čtenáři mají najednou pocit, že se jim onen tajemný a neproniknutelný žánr otevírá. Zatímco jiné moderní básně v nich zanechávají dojem, že na jejich pochopení intelektuálně nestačí, těmto textům rozumí bez problémů.

Celé to ale má ještě jeden zásadní rozměr – Rupi Kaur mluví o obecných věcech, které většina žen (a leckdy i mužů) prožila. Pojmenovává okamžiky a stavy, v nichž se ihned poznáváme, a tak její texty rezonují. Je to univerzalita servírovaná bez zbytečného balastu, a to může být vzhledem k současným literárním trendům osvěžující.

Sbírka Milk and Honey zkrátka část čtenářů popuzuje, protože je příliš jednoduchá a naznačuje, že básníkem může být každý, kdo má na klávesnici Enter; jiní s ní ovšem z těch samých důvodů niterně souzní a velebí právě onu přístupnost. A ani jednu z těchto reakcí nemůžeme označit za špatnou, jsou to zkrátka dva různé, ale stejně platné pohledy. Můžeme se bavit o tom, zda si kniha zaslouží označení „poezie“, nemůžeme jí však upřít, že k mnoha lidem promlouvá, a to dnes u literatury není samozřejmé.