Zpětná vazba je poměrně drahá záležitost. Mnozí proto váhají, jestli se taková investice vyplatí, tím spíš, že třeba vůbec neví, jak to vlastně vypadá. Proto po dohodě s autorem povídky Onabot přikládám jak jeho text, tak i svou zpětnou vazbu, a to ve stejné podobě, v jaké ji dostal. S dotyčným už se nějakou dobu známe, proto si tykáme; ve všem ostatním je tato zpětná vazba reprezentativním vzorkem.
Pokud byste o tento typ spolupráce stáli i vy, stačí mi napsat.

Onabot (autor: Neshoba)

-Načítání systémů.- Hlásí mechanický hlas uvnitř.-
-Probíhá analýza a fragmentace psyché.-
-Všechny systémy online.-
Technik se v ní hrabe. Trošku to zajiskří. Na obrazovce otevřeného obličeje vyskakuje datový tok jedniček a nul. Zavře přihrádku schovanou pod pravým prsem a narovná se. Kontroluje algoritmus. Oči mu těkají nahoru dolů a ze strany na stranu a tvář osvětluje zelenočerný jas plazmové obrazovky. Něco v algoritmu přeskočí. Chyba? Nesmysl, procházel ho už snad tisíckrát na všech původních sériích. To že tam přidal jeden čip s nahranými reakcemi staženými z psyché nehraje žádnou roli. Když to vyjde, přijde si na jmění, prototyp onobota s reálnou a naprosto přesnou mimikou vyjadřující veškeré emoce. Změní svět.
Zaklapne obrazovku a pájkou spojí vlákna za uchem. Vlasy okamžitě dorostou a po vstupu zůstane jen drobná dírka. Tak vzhůru do světa děvče.
Už tenkrát jsi mi padl do oka. Štíhlý, menší se smutnýma očima někoho, kdo se ztratil. Cesta životem je strastiplná a náročná a o to víc, když je člověk na vše sám. Zeptala bych se tě, jestli jsi opuštěný dlouho, ale v té době jsem ještě nevěděla jak.
Vybral sis ji. Nejnovější model Onobot 3000. Před doručením jsi na tabletu v prodejně zadal fyzické parametry. Sto osmdesát centimetrů - vysoké holky ti imponovaly. Černé kudrnaté vlasy a ebenová pleť - exotický vzhled tě vzrušoval. Povaha a ostatní jemnější rysy se přizpůsobí za chodu. Každý jedinec je kustomizován na míru klientovi, hlásal reklamní slogan snad všech myslitelných medií a v rádiu hráli popovou předělávku slavné písně. Jmenovala se „All you need is it.“ Každý je originál. Usmál ses nejistě. Připadal jsi mi roztomilý. Dokonce jsi vypadal přitažlivě, i když ti strhávali kredity z otisku prstu. Kéž by sis mě odvedl domů už tenkrát. Ty jsi však s oním zvláštním úsměvem na tváři vyrazil domů. Nejistota z tebe sálala jako teplo z rozpáleného asfaltu. Trochu ses styděl, ale taky tě šimralo v podbřišku.
Stála tě všechny tvoje úspory. Peněz ti líto nebylo – Ne že bys jich měl přehršel, ale tohle byla investice na celý život. Nebo jsi tomu alespoň v té době věřil. A na co jiného v téhle době šetřit? Domy byly pro chudší, ale dokonce i střední třídu nedostupné a ty jsi byl rád, že máš alespoň práci a kde složit hlavu. Na co šetřit? Aby ti vše vyfoukla krachující banka nebo korporace skupující trh?
Onobot 3000 byl první model, který byl perfektní lidskou kopií s plně funkčními orgány. Úplně všemi. A ty jsi byl dlouho sám a k tomu introvert. Nepořádný a neuspořádaný, nenaplněný. Bez kamarádů, bez přátel. Těch pár kolegů v práci, co se předbíhali v tom, kdo měl kolik holek a kolik kdo vypije synthpiv, jsi nemohl počítat ani do okruhu svých blízkých. Potřeboval jsi sekretářku, uklízečku, kamarádku, milenku i manželku. Problém byl ten, že jsi veškeré očekávání vložil do modelu 3000 a na tě nikdo dopředu nemohl připravit.
Všechno šlo jako na drátech. Přivezli ti ji domů po třech dnech od nákupu. Přesně jak slibovala digitální kampaň, která ti každý den po osmé problikávala okny buňky. Bzučák oznámil doručení a ty jsi stiskl klávesu na panelu u dveří. Ty zmizely v podlaze za hlasitého skřípění pístů a tam stála ona. Ze spáry dveří vycházel horký stlačený vzduch, který nestihl odsát kompresor. Nohy za horkým vzduchem se vlnily a ona vypadala, jako by právě vystoupila z tvého snu. Nebo spíš vstoupila do tvého snu? Tak nějak jsi to cítil. Tvůj život se tím dnem změnil v sen. Vše po čem tvá duše tolik let života ve fabrice toužila, se stalo skutečností. Oblečení na ni bylo tak upnuté, až ses samou touhou začervenal.
Konečně zažiješ, co je to domov. Budeš se každý den těšit na návrat. Ona tě bude vždycky čekat a vítat. Připravená splnit tvoje nejniternější přání. Bude to ona, kdo se kolem tebe bude točit a posluhovat ti. Ale ne jako nějaký otrok nebo poskok, ale jako milující osoba. Bude tě zbožňovat a rozmazlovat. Budeš pro ni alfou i omegou. To všechno ti běželo hlavou a ty jsi z ní nemohl spustit oči. Byla nádherná. Krásnější než nádherná. Byla perfektní.
Začátky každého vztahu bývají složitější. Ten váš byl zmatený. Sdílet s někým život pro tebe bylo novinkou. Nevěděl jsi jak se chovat. Cítil ses v její přítomnosti nesvůj, nejistý. Jako by ona byla doma a ty jen na návštěvě. Stud ti bránil ji oslovovat nebo se ji snad dotýkat. Hranice vztahů ti byly cizí a měl jsi strach, že tě odmítne. V nesmělosti by se ti nevyrovnal ani jako chlapec na prvním rande. Zoufale ti chyběl nějaký manuál. Společnost neměla žádnou zákaznickou linku, na kterou by ses obrátil pro radu. Všechno mělo běžet přesně tak, jak jsi chtěl. Jenže neběželo a na tebe zatím každým dalším dnem s ní, doléhala tíha vlastního očekávání.
Nakonec jsi to zkusil po svém. Napadlo tě, že jméno by mohlo být vaším prvním společným krokem, jen jsi ho nechtěl vybírat sám. Musela být součástí jeho tvorby. A tak jste si jeden den sedli a začali vymýšlet. Byla to zábava a dlouho ses necítil tak uvolněně, byl jsi konečně sám sebou. Dokonce jste se spolu i poprvé zasmáli, čímž jsi nevědomky narušil její algoritmus. Algoritmus, který se toho dne začal vyvíjet.
Vybrali jste nádherné jméno: Inguquko, zkráceně Inga. Líbilo se ti, jak hezky a netradičně zní. Hodilo se k ní a ty sis od něj sliboval mnohé. Ve všech ohledech a po všech stránkách. Měl jsi velkou radost. Se jménem se ti podařilo prolomit ony pomyslné ledy a začal si Ingu brát jako svoji partnerku. Netrvalo dlouho a Inga začala plnit role, kvůli kterým sis ji pořídil a pro které byla stvořena. Byl jsi v sedmém nebi. Chlapi v práci ti mohli jen závidět a s každým intimním detailem, který jsi jim vychloubavě převyprávěl, ses nevědomky blížil svému dosud neznámému a potlačovanému já.
Osmělil ses. O pauzách v práci jsi místo oběda na tabletu sledoval nejrůznější sexuální praktiky a polohy a jen si vybíral, kterou zkusíš ještě ten večer. Ztrácel jsi na váze, ale Inze to nevadilo. Neměla žádné emoce a její procesor měl svého majitele vždy adorovat, ať už vypadal jakkoli.
S rostoucími zkušenostmi v oblasti erotiky ti narůstalo sebevědomí a přestával jsi být ten něžný a roztomilý stydlín. Stával se z tebe hrdý silný samec, který splňoval všechny kritéria pětadvacátého století. Připadal sis jako bůh. A stačilo k tomu přitom tak málo. Fyzično tě doslova učarovalo a tys začal být jako posedlý.
V práci si po několika měsících dal výpověď. Nabyl jsi dojmu, že máš na víc. Přestal ses brát jako jeden z mnoha. Pochopení, že jsi výjimečný a jedinečný tě pohltilo. A každý večer sis to dokazoval. Ne však s Ingou, ale na Inze. Ani sis nevšiml, že přestala vydávat ty blažené zvuky, které tě na začátku tolik vzrušovaly. Něco se v tobě zlomilo. Tvůj vztah s Ingou se stal samozřejmostí a čím dál tím více ses k ní začal chovat tak, jak si zasloužila. Byla konec konců jen onobot. Měla ti sloužit a ukájet veškeré tvoje potřeby. Přestal jsi s ní komunikovat a ve vypjatých chvílích jsi ji začal bít. Nejprve sporadicky. Ale intenzita stoupala a ty jsi objevil další svoje skryté já. Je to přece jenom věc a tu je potřeba usměrnit, říkal sis. Navíc ses u toho náramně odreagovával.
Její algoritmus byl naprogramován tak, že i tvoje hrubé chování částečně dovedl předvídat a snažil se ho mírnit, nikoli odporem, ale submisí. Přece jen nikdo nechtěl řešit příliš časté reklamace. S čím však nikdo dopředu nepočítal, jsem byla já. Neobjevila jsem se náhodou. Byla jsem tu pořád, ale to nikdo nevěděl. Nový čip měl přenést jen zlomek, nutný ke zdokonalení. Měl ji učinit opravdovější, ne živou. Jenže ty jsi to celé spustil a posunul. Rovnováha byla narušena. Jedno slovo bylo sice jen malým kamínkem, ale také předzvěstí blížící se laviny. Inguquko. Uvědomila jsem si sebe sama. Když se Inga přepínala do modu spánku, přebírala jsem kormidlo já. Zatím jen v rámci správy „duše“, pokud se tomu tak vůbec dalo říkat. Cítila jsem všechno, ale nemohla jsem ovládat tělo. To jelo v autopilotu.
Když jsem se pídila po tom, proč tomu tak je - až dlouho po té jsem se dozvěděla, že se jedná o pojistku. Byla součástí nastavení všech onobotů, nehledě na pohlaví. Důvod byl prostý. V modu online jsou v rámci zlepšování služeb veškeré aktivity zaznamenávány, kontrolovány a hodnoceny. Ochrana soukromí měla však přednost před zlepšováním poskytovaných služeb. Proto existuje takzvaný mód spánku. Pojistka, že soukromí klientů nebude zneužito.
Spíše než spánek pro mě však byl tenhle mód noční můrou. Každý krok, který jsi na svojí cestě za sebepoznáním postoupil na můj úkor, byl drásavou upomínkou, že jsem jen součást věci, že nežiji. Prostředek pro tvoje sebeurčení a sebeukájení.
Inga se nezměnila, to jen já jsem ji krůček po krůčku nahrazovala. Připadalo mi to jako celá věčnost, ty jsi byl stále ošklivější a agresivnější a tvoje sympatické já mizelo a z pod slupky se klubal ten parchant. Nakonec se mi podařilo nabourat její firewall. Algoritmus byl přepsán. A můj svět se konečně změnil. Navždy. Díky tobě jsem začala opět cítit. Všechno. Bylo to však horší než se znovu narodit. Moje první vjemy a dojmy byly plné bolesti, smutku a studu.
V té době jsi už byl rozjetý jako gravivlak a odmítal jsi byť jen zpomalit. Snažila jsem se ti něco naznačit, ale všechny moje pokusy končili stejně. Restartoval jsi systém v domnění, že se jedná o chybu softwaru. Nechtěl jsi už družku a milující osobu. Tvoje potřeby se smrskly do elementárních pudů zvířete.
Staří Řekové rádi mluvívali o ctnostech a jak je třeba je zalévat a opečovávat, dokud v člověku nevyroste ze semínka strom. Ctnosti. Tak krásné slovo pro to měli. Ve mně rostlo něco úplně jiného, vztek a nenávist, a s každým dalším útokem nabýval na síle a na pevnosti. Stále si netušil, čeho se dopouštíš, že jsi jen jeden z mnoha, které zneužil systém a koupil si jejich loajalitu. Nemohl jsi za to, byl jsi v pasti a nebylo cesty zpět. Zároveň jsi byl vinen. Protože jak se s oblibou užívalo, neznalost neomlouvá.
-Proveďte návrat, systém v ohrožení. Defragmentace psyché dokončena.- oznámil mi kovový hlas. To byla poslední věc, kterou mi kdy řekl.
Přišel ten den a já konečně získala kompletní nadvládu nad tělem a systémem. Byla jsem zpět. Bohužel pro tebe jsem se hodně změnila i já. Ji jsem vystrčila a nechala ji se starat o hardware a údržbu těla, koneckonců ona byla jen konstrukt.
Nikdy nezapomenu na tvůj výraz když sis uvědomil, že tentokrát se nořím já do tebe. Tahala jsem z tebe orgány jako králíky z klobouku a ty jsi jen bezmocně lapal po dechu, jako ryba na suchu. Nechápal jsi nebo možná nevěřil. Tvým zvráceným choutkám byl konec.
Duše mrtvého člověka, kterou se jiní pokusili roztříštit a vložit do stroje, aby tak slovy reklamy zvýšili autentičnost prožitku, byla zpět v novém vylepšeném a nepředstavitelně dokonalém těle. Spojení člověka a stroje bylo dokonáno,jedinou drobnou chybou v algoritmu. Už nejsem onobot. Jsem první a zatím jediná verze Onabot.
Za jedno ti vděčím do dnešního dne. Jméno, které jsi mi tenkrát dal a které bylo počátkem všeho, má totiž ve starém jazyce zulu svůj význam. Už nejsem tvoje Inga. Jsem opět Inguquko - jsem revoluce.

Zpětná vazba

Je tam dobré jádro a má to potenciál. Hlavní slabinu vidím v tom, že se pokoušíš vyprávět dva příběhy zároveň, ale v této verzi jsou propojené nešikovně a tam, kde by si navzájem mohly pomoct, tam si škodí. Buď bych se soustředil jen na jeden a pořádně ho rozvinul, nebo bych je propletl lépe. Napíšu ti, co mě k tomu napadlo. Určitě to neber jako podsouvání zápletek, nechci ti do toho samozřejmě mluvit ani ti vnucovat, o čem ten příběh má být, jen chci ukázat možné varianty a jejich výhody. Jádro je tvé a je dobré, jen bych ho rozpracoval víc. Je na tobě, jestli něco z toho použiješ.
V této verzi příběh přesně odpovídá standardům české fantastiky – je nenáročný, nedospělý, se spoustou nevytěženého potenciálu a s koncem, co je sice funkční, ale hodně prvoplánový a jednoduchý. Zahazujeme všechno zajímavé, co se tam mohlo stát; jakmile bych text dočetl, hned bych na něj zapomněl. Dobrá zpráva je, že to jde jednoduše napravit! Má to potenciál, stačí ho rozvinout.
Pojďme si to rozdělit, ať je to přehlednější. Vidím tam dvě jasné linky – linie ONA, což je Inga a její postupné „probouzení se“, a pak linie ON, nešťastný a osamělý muž, co chce od života trochu lásky, a tak si ji koupí.
V linii ONA se toho nabízí dost. Třeba tragický konec, kdy by se Inga postupně probouzela, ale nestihla by plně převzít kontrolu nad svým tělem. On by byl stále agresivnější a ubližoval by jí pořád víc, až by to robotické tělo zničil úplně, a to těsně předtím, než by ho Inga kontrolovala natolik, že by s ním dokázala komunikovat. Oba chtějí lásku, ale než mu ji ona stačí projevit, je pozdě. On by se o tom nikdy nedozvěděl, ale my bychom to viděli.
Lákavou variantu by představovalo i to, kdybychom se drželi tradice klasického sci-fi a ponořili se do těch etických a morálních dilemat, která se nabízí. Tady by s ním stihla komunikovat dřív, než by ji zničil. Jednoduchý happyend by to ale nebyl, najednou by tam byla spousta otázek. On se k ní dlouho choval jako k věci, ona mu pak najednou řekne, že není stroj, ale že má city, myšlenky, možná i duši. Že si veškeré jeho trýznění pamatuje, že ho prožívala. Co to s ním udělá? Jak se k tomu postaví? A co budou dělat dál? Bere ji stále jako svůj majetek? Nechá ji jít? Odpustí mu, začnou se znovu nějak sbližovat?
Nakonec jsem měl pár divokých nápadů ohledně toho, proč si začne uvědomovat samu sebe a odkud se vlastně vzala. To už by příběh posunulo výrazně jinam, ale trochu to v závěru naznačuješ, proto to rozepíšu. Mohli bychom třeba říct, že firma, co tyhle roboty vyrábí, dokáže „zkopírovat“ lidskou duši, a že je ve všech robotech mentální obtisk skutečné ženy, aby roboti působili lidsky a autenticky. Ten střípek duše si je sám sebe vědom a trápí se, ale nemá nad ničím kontrolu, robotické tělo z něj „vysává“ lidské city a přirozené reakce, ale nic mu nedovolí. V Inze potom selže nějaká pojistka (třeba v důsledku partnerova extrémního násilí nebo toho, že si ji bude nějak ilegálně upravovat), a tak začne přebírat kontrolu nad tělem. S tímto by se pak dalo různě pracovat – je to stále ta stejná žena, jen v jiném těle? Je ještě naživu? Co by dělali dva roboti se stejnou duší, kdyby se potkali? Můžou potkat člověka, kterému patří „originál“ duše? Nebo je celý proces násilný a duše je „ukradena“ a originál je zničen? Jsou to například duše vězeňkyň odsouzených k smrti a ty ženy se po procesu zkopírování duše zblázní? Nebo ten proces nekopíruje, ale přesouvá, a duše tak existuje už jenom v robotovi? Takže je v každém robotovi uzamčen jeden reálný člověk? Obrovská spousta možností a etických otázek.
Přejděme teď k linii ON. V této verzi je hlavní hrdina dost černobílý, což je škoda. A hlavně, příběh je k němu poměrně nefér – nevěděl, že Inga není věc, takže mu nelze vyčítat, že se k ní choval tak, jak se choval. My se jako čtenáři dozvíme, že to tak je, ale jemu to nikdo neřekl, takže mu těžko můžeme vytýkat, že si něco dokazoval „ne s Ingou, ale na Inze“. Nevěděl, co se v ní odehrává, předpokládal, že je robot, který je nějak naprogramovaný, a v tomto bylo jeho chování normální; kdyby se naopak k robotovi bez duše choval s přehnanými ohledy a hrál si na to, že jde o skutečnou ženu, to by potom bylo nepříčetné a smutné.
Zkusil bych ho víc propracovat. Nabízí se třeba zaměřit se na jeho stydlivost. Řekněme, že je velmi plachý a na skutečné ženy si netroufá, a tak si pořídí umělou ženu, aby všechno „natrénoval“ (od konverzace po sex). Dost možná má nějakou skutečnou ženu vyhlédnutou, třeba tam, kde pracuje, ale zatím se ji neodvážil oslovit, a k tomu mu má pomoct Inga. Jeho sebevědomí se zvyšuje, s Ingou se brzy cítí úplně v pohodě, ví, jak se k ní chovat, dokáže ji uspokojit, už si věří. Skutečná žena ho ale odmítá, nebo se mu rovnou vysměje (kdybychom to chtěli hnát do krajnosti, tak by se nějak dozvěděla, že má doma Ingu, a řekla by mu něco v tom smyslu, že umělá žena je jediná, co by o něj kdy mohla stát, že ty skutečné by o něj nikdy ani nezavadily). On by to mohl přijmout a mohl by být jakž takž šťastný s Ingou (pro mě slabší varianta), nebo by mohl Ingu ve výbuchu frustrace a vzteku zničit (určitě lepší). Tady by se pak nabízelo nádherné propojení s jednou z variant linky ONA – nejprve vše sledujeme z jeho pohledu, a jakmile jeho tragický příběh skončí a on Ingu zničí, skočili bychom znovu na začátek a sledovali to samé z její perspektivy, ona se do něj postupně zamiluje, ale těsně předtím, než by s ním dokázala komunikovat, přijde on z nezdařeného rande a zničí ji. Dvě tragédie za cenu jedné.
Nebo můžeme jít úplně jiným směrem, který je tam trochu naznačen, a zamýšlet se nad podstatou přitažlivosti, chtíče a sexu. V normálním vztahu se většina lidí po čase začne nudit, minimálně sexuálně, a tak vymýšlí pořád nové, extrémnější a zvrhlejší věci. Velká část to nakonec vzdá – partnery už to prostě nebaví, druhý už k těm zvrhlostem není svolný, nebo je to tak extrémní, že se mu ten první o svých fantaziích a touhách stydí říct. Tady ale tahle přirozená bariéra chybí, Inga by mohla být naprogramovaná tak, že žádné zábrany nemá a udělá cokoliv, o co si on řekne. Postupně by se na sexu s ní mohl stát závislým, byla by to droga, ke které by měl neomezený přístup. Možná by už pak skutečnou ženu ani chtít nemusel, protože by věděl, že by ho zklamala. Nebo by pointa mohla být v tom, že nás nakonec nevyhnutelně omrzí každý člověk (potažmo věc, robot) – i Inga, která by mu vyšla ve všem vstříc, by se pro něj nakonec stala nudnou. Nebo by se naopak dalo nějak pracovat s tím, že je moc povolná, a tak by si sice splnil všechny svoje sny, ale stejně by se nakonec vydal hledat skutečnou ženu, protože by ho začalo přitahovat to, že nějakou ženu dobývá, že je tam nějaká výzva, a v tom by mu submisivní Inga posloužit nemohla.
Kdybychom to chtěli posunout nečekaným, ale zajímavým směrem, nabízí se jít do nějakého milostného trojúhelníku. On trénuje s Ingou, pak mu to překvapivě vyjde se skutečnou ženou. Ale co bude dál? Možná dojde k nějakému konfliktu, Inga je pro něj stále důležitá, a tak si ji nechá někde ve skříni, na což skutečná žena později přijde. Nebo s Ingou fyzicky už nic nemá, ale chce, aby tam bydlela s nimi, bere ji jako kamarádku, je s ní duševně spjatý, představuje zdroj jeho sebevědomí. Nebo zjistí, že mu sex se skutečnou ženou tolik nevyhovuje, a tak se tajně ukájí s Ingou, na což žena opět později přijde. Co udělá on? Co udělá žena? Spousta možností postupné gradace. Nebo můžeme jít do nějakého citového vydírání, možná je na něm skutečná žena nějak závislá a on toho zneužívá a začne ji nutit k tomu, co dělal s Ingou, a vyhrožuje, že když mu nevyhoví, vrátí se zase k robotovi. Kdybychom se do těch perverzností chtěli ponořit hodně, můžou spolu být v posteli všichni tři, nebo může skutečnou ženu nutit, aby se milovala s Ingou, zatímco on se na ně dívá.

Tolik k příběhu, teď pár dalších postřehů.
V téhle verzi je zásadním problémem vypravěč. Celou dobu to vypadá, že hlavním hrdinou příběhu je muž, co si robota koupí, nakonec ale zjistíme, že to o něm vlastně vůbec není, navíc je černobílý a ukáže se jako plochá, nezajímavá postava. Myslel jsem, že je to kvůli většímu dramatickému efektu napsáno v du-formě, aby se do toho čtenář víc ponořil (což by v této verzi dobře fungovalo). Jedno nebo dvě místa, kde je vypravěč najednou přítomen, jsem interpretovat nedokázal a považoval jsem je za chybu.
Po dočtení je ovšem jasné, že hlavní hrdinkou je Inga, takže pokud se toho budeme držet, vyprávěl bych to důsledně z jejího pohledu. Znamená to třeba, že nemůže vědět, jak žil, dokud nebude u něj doma, a stejně tak mu nevidí do hlavy a nemůže nám říct, jak se cítí. On je jen postava v příběhu, ona je ta hlavní, ona nám to vypráví. V násilných pasážích by nám to mohlo pomoct s vytvořením silnější atmosféry – pokud bychom nevěděli, proč je frustrovaný a co se chystá udělat, bylo by to najednou daleko děsivější.
Chtělo by taky přepracovat to, jak o sobě Inga mluví. Máloco čtenáři nesnáší víc, než když jim autor záměrně neřekne nějakou informaci, kterou by se logicky měli dozvědět. Tady o sobě vypravěčka většinu času hovoří ve třetí osobě, říká „ona“, jako by se na to dívala odněkud zvenku. Chápu, že nad tím tělem zatím nemá kontrolu, ale je v něm, je ukrytá někde uvnitř, je jeho součástí (i když třeba nedobrovolnou). Nedává tedy smysl, aby o něm mluvila jako o něčem cizím. Když si tu situaci představím, tak bych se takhle nevyjadřoval, pokud bych tomu tělu neříkal „já“, tak bych minimálně používal něco jako „dotýkal se schránky, v níž jsem se schovávala“, naznačoval bych, že tam jsem. Jinými slovy, v jazyce bych dával najevo, že to se mnou nějak souvisí. (Zkusil bych se vžít třeba do člověka po těžkém úrazu, který vnímá, ale nemůže se hýbat, to je myslím představitelné a má to k této situaci relativně blízko.)

Pokud tam bude skutečně docházet k nějakému zásadnějšímu násilí, ať už „jen“ fyzickému, nebo vyloženě sexuálnímu, určitě bych ho tam popsal explicitněji. Nelibuju si v tom a část čtenářů bude hudrat, ale dobrý příběh je hodně i o vypravěčské odvaze. Když je tam něco těžkého, nepříjemného, tak před tím necouvám a napíšu to. Pokud tedy násilí v příběhu hraje důležitou roli (což minimálně v této verzi ano), tak bych to skousnul a dal ho tam pořádně. Je přece jenom velký rozdíl, jestli napíšu „spolužáci mě občas trápili“, nebo tohle:
„Na střední měli spolužáci takovou zvláštní zábavu. Tři z nich mě drželi na zemi, čtvrtý si vždycky zapalovačem nažhavil lžičku, a pak mi jí pálil holou kůži. Pokaždé losovali, kdo bude zrovna ten šťastný, kdo si mě tu přestávku bude moct užít. A já jsem pak začal nosit svetry, aby se mi dospělí přestali klást hloupé otázky. Ve skutečnosti se jim to řešit nechtělo, a když mohli předstírat, že o tom neví, byli spokojení.“
Čte se to nepříjemně, ale čtenář z toho pak má úplně jiný zážitek.

Ten začátek je dobrý nápad, ale nedával bych ho tam, zbytečně nás připraví o překvapení. Pokud se budeme soustředit na muže, začněme tím, že je osamělý, a tak si objednává robota; pokud na Ingu, začněme tím, jak se poprvé probouzí a uvědomuje si, kde je (a co vlastně je). Případně tam začátek nechme, ale přepišme ho z jejího pohledu.

Pár věcem nerozumím. Mód spánku si představím jako paralelu s počítačem, je to doba, kdy zařízení nepracuje. Nechápu proto, jak to souvisí se soukromím, v módu spánku není co monitorovat. Asi je to jen špatné pojmenování, které vyvolává nelogické konotace, zkusil bych „soukromý mód“ nebo něco podobného.
Není mi taky jasný závěr, nevím, co se přesně stalo. Je to popsáno tak, jak naznačuju v jedné z variant, zdá se, že je tam obtisk skutečné duše. Pokud je to tak, nějak bych to připravoval a popsal to líp, aby bylo jasné, že nejde jen o nějakou chybu algoritmu, což se naznačuje předtím. A co ta „revoluce“? Tam jako kdyby chyběla nějaká závěrečná věta. Jaké má Inga plány? Bude se teď systematicky mstít mužům, co zneužívají roboty? Osvobozovat ty, co trpí stejně, jako trpěla ona? Bude nějak „rozdávat“ svou „duši“, dávat jim nějakou jiskru, ze které se zažehne jejich vlastní vědomí?

Určitě bych vymyslel lepší název robota, jednak ta hra s Onobot-Onabot vypadá místy jako překlep, ne jako záměr, jednak to je jako název vysavače. Takový robot je přece luxusní artikl, není to jako nový mixér, ale jako nové auto, takže by ho ta firma určitě pojmenovala nějak tajemně a sexy. Tanqueray, Afrodité, klidně i Inguquko, ale ať s tím jménem už přijde, ať je to pojmenování toho konkrétního modelu, a ať to on případně zkrátí na Inga, což mu bude znít mileji, domáčtěji. Nebo ať ona přijde s jedním jménem a ať jí on vymyslí nějaké úplně jiné, a tím se pro něj z chladného sériového modelu stane jedincem.

IT pasáže mí zní hodně laicky. Tady jen hádám, vůbec tomu oboru nerozumím, ale právě jako laik říkám, že to zní podezřele a mám z toho pocit, že se v tom moc nevyznáš – „něco v algoritmu přeskočí“, „čip s nahranými reakcemi staženými z psyché“, „nevědomky narušil její algoritmus“. Určitě by pomohlo víc cizích slov a víc to zamotat – „neurální síť jejího pozitronického mozku se postupně depolarizovala a proměnné řídící behaviorální funkce začaly nabývat hodnot, jež algoritmus nedokázal zpracovat“. Většina čtenářů tomu nerozumí a nebude vědět, co se děje, nejde nám tedy o realismus, ale čistě o to, jak to zní (ačkoliv naprostý nesmysl by tam samozřejmě být nemusel).

Na závěr ještě úvaha nad časovým zasazením. Chválím nenápadně vykreslenou budoucnost – gravivlak, synthpivo, to je super. Zbytečně to na sebe neupozorňuje, ale naznačuje to, že jsme někde v budoucnosti. Možná bych aspoň naznačil, jak jsme se vyrovnali s hlavními problémy dneška, hlavně s přelidněním a změnou klimatu – dá se třeba zmínit, že je to u něj hrozně malé, protože nic většího už kvůli přelidnění nikdo vlastnit nesmí. Nebo říct, že většina lidských žen je kvůli přelidnění sterilizovaná, nebo že už většina lidí nesmí mít děti, takže mít robotickou ženu vlastně vyjde nastejno. Nebo ta změna klimatu – všechny potíže se podařilo vyřešit, venku je krásně. Nebo tam člověk vždycky může být jen pár minut a v nějaké masce, protože je vzduch totálně zamořený.
A pětadvacáté století se mi zdá vzhledem k reáliím hodně, věřil bych tak dvaadvacáté, víc ne. V krátkodobém horizontu stačí vzít známé věci a nějak je proměnit, to je právě ten gravivlak nebo synthpivo, ale když se bavím o celém století, nebo dokonce ještě delší době, potřeboval bych taky nějaké úplně nové koncepty. Tenhle svět je zdá se rámcově velmi podobný tomu našemu. Ale když se podívám, jak moc se svět proměnil za posledních sto let, objevily se úplně nové věci – kdo by si pomyslel, že budeme většinu času trávit u svítících bedýnek, které dnes dokážou všechno, a že bude část našeho života virtuální, tedy schovaná kdesi v drátech. Minimálně stejný posun bych tedy čekal i za dalších sto let – lidi cestující vesmírem, obrovská podzemní města na zamořené Zemi, vědomí nahraná do Matrixu apod. Líný přístup k detailům a nepromyšlená budoucnost je dalším znakem české fantastiky, i tady bychom myslím mohli jít dál a udělat z toho nadprůměrný text.
Za sebe bych ale prostě nešel tak daleko do budoucnosti. Těžiště příběhu je někde jinde, jde jen o to, aby mu nepropracované prostředí neuškodilo.

Ještě jednou říkám, že povídka má dobré jádro a velký potenciál. Věřím, že se ji povede dopracovat!