Vždycky mě pobaví, když se někde strhne zuřivá debata na téma „psaní pro peníze“ a „psaní pro radost“. Kdo má alespoň základní přehled o podmínkách panujících na českém knižním trhu, ten ví, že u nás „psaní pro peníze“ opravdu nehrozí a že méně efektivní způsob vydělávání peněz si lze představit jen těžko.

Zároveň mě ale téma motivace dlouhodobě velmi zajímá, a tak se zkušenějších i začínajících autorů při každé příležitosti ptám, proč vlastně píšou. Pro mnoho z nich je ta otázka překvapivě těžká; někteří o tom zjevně nikdy nepřemýšleli, ačkoliv už třeba napsali několik knih. Ono vlastně není divu – u většiny z nás to pravděpodobně bude kombinace různých věcí a podívat se na to upřímně nemusí být úplně příjemné.

Co tedy člověka může motivovat k psaní? Nejčastěji zmiňují autoři tyto věci:

Píšu kvůli sobě. Chci napsat knihu, se kterou budu opravdu spokojený, chci vytvořit příběh, který bych chtěl sám číst. Vím, že vlastní text nikdy nemůžu posoudit objektivně, ale mám z něj nějaký dojem, a ten je pro mě rozhodující.

Píšu kvůli vnitřní potřebě. Mám v sobě příběhy, které chci předat dál, k psaní mě něco nutí. Když nepíšu (ať už kvůli vnějším okolnostem, nebo kvůli vlastní lenosti), jsem nešťastný.

Píšu kvůli čtenářům. Je pro mě důležité, aby čtenáři mé knihy rádi četli. Možná chci mít čtenářů co nejvíc a je mi jedno, jestli si mou knihu budou pamatovat i za měsíc nebo za rok; možná mi jich stačí pár, ale záleží mi na tom, aby můj text v každém z nich zanechal hluboký dojem.

Píšu kvůli uznání těch, které považuju za stejně dobré nebo lepší. Jde mi především o to, aby se mé knihy líbily spisovatelům, které uznávám, nebo několika konkrétním lidem, kterých si vážím.

Píšu kvůli měřitelným výsledkům. Chci trhat rekordy, ať už v počtu prodaných knih, recenzí na knižních databázích nebo čemkoliv jiném.

Píšu kvůli nejasné vnější motivaci. Píšu, protože píšou lidé kolem mě, nebo protože se mi líbí představa, že mě ostatní budou považovat za spisovatele.

A co vy? Víte, proč píšete?