Každý příběh lze odvyprávět mnoha různými způsoby. Na začátku je autorský úmysl, naše vize, někdy zcela konkrétní, jindy mlhavá; na konci pak hotový text s určitým poselstvím, vyzněním, tématy, cílovou skupinou apod. Řada autorů spoléhá na instinkt – ten má sice v tvorbě své nezastupitelné místo, to ovšem neznamená, že by nás občas nesvedl na scestí. Vždy je proto přínosné, pokud do textu vidíme a dokážeme si jej vypravěčsky rozebrat – snadno tak zjistíme, proč výsledek neodpovídá naší představě a co musíme změnit, aby se naše vize naplnila. A jedním z nástrojů, které nám v tom mohou pomoct, je specifický způsob náhledu na příběh, který pro sebe nazývám „osa dobrodružství a psychologie“.

O co se jedná? Představme si osu s dvěma extrémy, dobrodružstvím a psychologií. U textů, které mají blíž k dobrodružství, půjde především o děj; zajímat nás bude hlavně to, jak to celé dopadne. Můžeme sem zařadit velkou část knih z žánru fantasy – pokud naši hrdinové pobijí sto nepřátel, aniž by se z toho psychicky zhroutili, má příběh nepochybně blíž k tomuto konci osy. Kdyby se na nich tato jatka naopak nějak výrazněji podepsala, posunuli bychom se ke druhému extrému, tedy k psychologii – tam běží především o to, co se odehrává v nitru postav. Krajními příklady jsou třeba Ellisonův Neviditelný nebo Dostojevského Zločin a trest, kde název rovnou vyzrazuje celý děj knihy, což čtenáři jasně naznačuje, že jádro textu je jinde.

Vezměme si nyní dva konkrétní příklady a ukažme si na nich, jak lze s tímto nástrojem pracovat. Řekněme, že chceme psát o policejním vyšetřování a že naším hrdinou má být detektiv. Pokud zůstaneme blízko dobrodružství, budeme mít nekomplikovaného vyšetřovatele, hodně vražd, primitivní stopy a přímočaré dedukce, a pokud se vše povede, dostaneme svižný a napínavý příběh. Budeme-li se chtít posunout k psychologii, což vyprávění zpomalí, ale také mu dodá hloubku, můžeme mít detektiva s komplikovanou osobností nebo s osobním vztahem k jedné z obětí, nebo se místo fyzických důkazů zaměřovat na dedukce založené na chování postav.

Zkusme teď ten samý příběh odvyprávět z pohledu vraha; osu můžeme jednoduše využít i tady. Bude-li se jednat o primitivního zabijáka, kterého jeho činy nijak trápit nebudou, budeme blízko dobrodružství a těžištěm příběhu bude to, jak dlouho se bude dotyčnému dařit unikat spravedlnosti. K psychologii bychom se mohli posunout například tím, že bychom mu do vínku dali svědomí, city, komplikovanou duševní poruchu či motivaci, do níž by se čtenář byl schopen vcítit. Krajním příkladem by potom byla psychologická studie vraha na způsob již zmiňovaného Zločinu a trestu.

Úplně stejně můžeme pracovat i s příběhem, kde je hlavních postav víc. Představme si skupinu lidí, kteří ztroskotají na pustém ostrově. Budeme-li blízko dobrodružství, potáhnou naši hrdinové za jeden provaz, a když se na něčem domluví, tak to také všichni dodrží; pokud pro nás jednotlivci budou důležití, pak jen tím, co přinášejí skupině jako celku. V takovém příběhu půjde například o boj s drsným prostředím nebo s nějakou neznámou hrozbou. Budeme-li chtít zůstat u psychologie, pak nás budou zajímat myšlenkové pochody každé z postav; místo harmonické spolupráce budeme nejspíš psát o manipulacích a mocenských hrách. A když budeme uprostřed, dostaneme příběh, kde budou komplikace přicházet zvenku i zevnitř – jednou na naše hrdiny zaútočí záhadný nepřítel, jindy někdo ze skupiny zradí.

Je třeba dodat, že umístění příběhu na této ose do jisté míry předurčuje, jak bude přijat a čeho může „dosáhnout“. Obecně lze říct, že texty, které jsou blízko dobrodružství, bývají přístupnější a čtenářsky oblíbenější, ale také méně realistické. Patří sem knihy označované jako „odpočinková literatura“, takové, od nichž se nemůžeme odtrhnout, bestsellery a „trháky“, zkrátka tituly, které zazáří, ale bývají záhy vytlačeny jinými knihami. Na druhé straně osy, u psychologie, potom najdeme texty, jež jsou obvykle vnímány jako hodnotnější a hlubší, komerčně ovšem bývají zklamáním a úspěch slaví jen u kritiků a velmi náročných čtenářů; zároveň ale platí, že neupadne-li kniha po smrti autora v zapomnění a stále se čte, má téměř vždy blíž k tomuto konci.