Pokud něco tvoříte, nejspíš to znáte sami – deset komentářů vaši práci chválí, jedenáctý vyjmenovává chyby, a zatímco na ty pozitivní záhy zapomenete, ten negativní se do vás zasekne. Najednou si přestanete věřit, jste nejistí, pochybujete o sobě i o svém díle. Se sebevědomím je to zkrátka jako na houpačce, co bylo včera, dnes už být nemusí. O tomto zásadním aspektu tvorby se přitom mluví málokdy, a když už na něj dojde, omezujeme se většinou na výsměch extrémům – tahle se lekla a utekla, tenhle si moc věří – proto se na něj chci v tomto článku podívat detailněji, a hlavně s pochopením. Předem ale říkám, že nemám žádné návody ani zaručené postupy; budu pouze přemýšlet nahlas.

Pokud netvoříte jen pro sebe, vyžaduje psaní (i jakákoliv jiná tvůrčí činnost) určité odhodlání a troufalost – musíte být přesvědčeni, že to má nějaký smysl, že vaše dílo může někoho zajímat, že máte co říct. Autoři, kteří si dostatečně nevěří, mohou rozepsané příběhy neustále odkládat s tím, že nejsou dost dobré, nebo naopak roky znovu a znovu přepisovat ten samý text a doufat, že s ním jednou budou spokojení. Jste-li nesmělí a bojíte-li se svůj text někomu ukázat, nemusíte se z této fáze dostat nikdy.

Jakmile seberete odvahu, přichází na řadu další krok – jít s kůží na trh a pustit dílo do světa, a to se vším, co k tomu patří. Když dáte své texty přečíst kamarádům či rodině, riskujete, že jejich případnou negativní reakci neunesete a že se to podepíše na vašem vztahu. Zároveň se ale může snadno stát, že vaše dílo vychválí až do nebes, ačkoliv vůbec dobré není – možná se bojí být kritičtí, možná moc nečtou a neví, co by vám k němu měli říct – a vy potom u „skutečných“ čtenářů narazíte o to bolestivěji. Oslovíte-li cizí, dočkáte se pravděpodobně o něco objektivnější odezvy, musíte však počítat se dvěma typy hodnocení, které s vaším textem nijak souviset nebudou – nekritickými pochvalami, jejichž autoři mají panickou hrůzu z toho, že budou jednou na vašem místě, a nesmírně zlou kritikou od těch, co si vlastní sebedůvěru dokážou budovat pouze cupováním děl ostatních. Často bohužel platí, že ti nejhloupější se vyjadřují s největší sebejistotou a své názory prezentují jako fakta, zatímco ti, jejichž zpětná vazba je skutečně užitečná, bývají bázliví a neprůbojní.

V lepším případě vše ustojíte a autorsky se posunete, v horším si alespoň po vlastní nepřiměřené reakci uvědomíte, kde se stala chyba, a budete vědět, že příště se s tím poperete lépe; obzvlášť traumatická srážka s veřejným míněním může ovšem vaše sebevědomí poškodit zásadně a dlouhodobě. Někdo se zlomí a raději už nic dalšího nezveřejňuje, někdo kritice předchází tím, že tvorbu s odkazem na tvůrčí blok odloží na neurčito, ale o tomto svém ne-psaní pravidelně publikuje filozofické články. Jindy se s tím lidé vyrovnávají tak, že se absolutně zatvrdí – jistě znáte autory, kteří výslovně požádají o upřímnou zpětnou vazbu, jen aby pak opovážlivým kritikům vztekle vysvětlovali, proč nemají pravdu, či věčné optimisty, co už mají na kontě deset nevydaných knih, ale pořád píšou další, ačkoliv se stále znovu přesvědčují, že o jejich díla nikdo nestojí. Je to grafomanie, neschopnost přijmout realitu nebo nezlomná víra ve vlastní tvorbu? Máme se takovým lidem smát, nebo jim závidět?

Mohlo by se zdát, že jakmile člověku vyjde první kniha, pochybnosti musí zmizet – nemusí již sobě ani svému okolí nic dokazovat, dosáhl oné zásadní mety, je skutečným spisovatelem. Tak jednoduché to ovšem není, vždyť i samotné slovo „spisovatel“ je předmětem nekonečných diskuzí. Kdo si tak může říkat? Jde jen o nastavení mysli, nebo je to třeba „doložit“ výsledky? Stačí jedna vydaná kniha? Počítá se i tvorba pro děti, poezie, literatura faktu či ______ (doplňte žánr, kterým z libovolného důvodu pohrdáte)? Nebo nejde o vydané knihy, nýbrž o prodané výtisky? Ať si na tyto otázky odpovíte jakkoliv, jedno je jisté – jakmile se touto nálepkou veřejně označíte, začnou se objevovat lidé, kteří vám budou potřebovat za každou cenu vysvětlit, že žádní spisovatelé rozhodně nejste.

Ještě složitější situace nastává v případě, že si knihu vydáte sami. Jakkoliv se jedná o velmi nedokonalý a nespravedlivý systém, tradiční nakladatelství pro většinu čtenářů stále představují jakousi záruku toho, že má vydávaný text nějaké kvality. O čem tedy svědčí, pokud tuto laťku překonat nedokážete, nebo se o to ani nepokoušíte? Vydáváte se vlastní cestou, nebo přiznáváte prohru? Máte zajímavou knihu, která by obvyklým způsobem vyjít nemohla, nebo si to jen nalháváte a hodní kamarádi vám kupují pocit, že umíte psát?

S výkyvy sebevědomí někdy zápolí i zkušení autoři, jimž už knih vyšlo několik. Psaní je z podstaty věci sólová záležitost, přirozeně tedy vede spíše k soupeření než ke spolupráci; knih navíc vychází obrovské množství, a nepatří-li člověk k absolutní špičce, musí o pozornost čtenářů tvrdě bojovat. Není proto úplně výjimečné vidět spisovatele, který nesnese, když někdo chválí konkurenci, jen aby se zároveň snažil budovat image úspěšného autora, který pomlouvání druhých nemá zapotřebí. Stejně tak se občas stane, že se spisovatelé „trumfují“ počtem prodaných výtisků – jelikož tento údaj nelze nijak ověřit, hraje se především o to, kdo si z prstu vycucá vyšší číslo, které bude stále alespoň trochu uvěřitelné. Takové porovnávání je přitom z principu naprosto nesmyslné – každý z nás má jiné podmínky a píše jiné knihy pro jiné čtenáře, a to už vůbec nemluvíme o tom, že ani zcela přesný počet prodaných výtisků by nám neřekl, kolik lidí si knihu skutečně přečetlo, jak silně na ně zapůsobila a zda po stejném autorovi sáhnou i příště.

Aby toho nebylo málo, sebevědomí není pouze jednoduchým průsečíkem vlastních subjektivních dojmů a mínění okolí – do značné míry ho ovlivňuje i to, jak se člověku daří práce na aktuálním díle. Pokud jste se „zasekli“ a nenapsali tři měsíce ani čárku, nemá to na kvalitu vaší předchozí knihy žádný vliv, pokud měla u čtenářů úspěch, nic se na tom nezměnilo; přesto můžete nyní na svůj text pohlížet daleko skeptičtěji.

Jak jsem řekl na začátku – nemám žádné návody ani zaručené postupy, jen přemýšlím nahlas. Spisovatelské sebevědomí není matematika, tyto otázky jsou složité a my si nikdy nemůžeme být jistí, zda jsou naše odpovědi správné. Měl bych ale na závěr jednu prosbu – až příště uvidíme někoho, kdo se sebou zjevně bojuje, zkusme místo výsměchu reagovat chápavě.