Říká se, že zadarmo vám nikdo nic nedá, u literatury, jakkoliv je to jinak obor mimořádně tvrdý, to ale překvapivě neplatí. Dobrodince, který rozdává a nic za to nechce, tu představuje agentura DILIA. V tomto článku se o ní dozvíte vše, co jako autoři potřebujete vědět.

DILIA, neboli DIvadelní, LIterární a Audiovizuální agentura, je kolektivním správcem autorských práv spisovatelů, nakladatelů, scenáristů, režisérů, překladatelů a mnoha dalších. Funguje na stejném principu jako nechvalně proslulá OSA, jen se zaměřuje na jinou oblast, a stejně jako OSA má za sebou několik velkých sporů (připomeňme třeba kauzu z roku 2011, kdy se proti DILII veřejně postavila řada známých spisovatelů, například Jáchym Topol, Emil Hakl nebo J. H. Krchovský). Kolektivní správce je ovšem určen zákonem a má monopol, jinam se tedy v současnosti obrátit nelze.

Co si pod frází „kolektivní správa autorských práv“ představit? Autoři, tedy například spisovatelé, mají podle českého autorského zákona nárok na určité odměny a náhrady. Aby se jich nemuseli domáhat individuálně, je touto činností pověřen kolektivní správce, což je právě DILIA. Nárok na odměnu přitom vzniká v celé řadě situací – adresný například tím, že si někdo v knihovně půjčí knihu daného autora, neadresný třeba pouhou existencí nějakého copycentra, které musí za každé kopírovací zařízení platit paušální poplatek.

Podívejme se nyní, jak to funguje v praxi. Pro autora je vše velmi jednoduché a pohodlné – s DILIÍ stačí uzavřít jedinou smlouvu, která se vztahuje na veškerá díla, jak ta, která již vyšla, tak ta budoucí. Dál vše probíhá automaticky – není třeba nic sledovat ani se o nic starat. Služba také nic nestojí, neplatí se žádné poplatky ani členské příspěvky. Autoři mají jen jednu povinnost – když jim vyjde nová kniha, musí o tom dát agentuře vědět. Ohláška nového díla je však otázkou pár minut a lze ji vyřídit on-line.

Zároveň je třeba dodat, že agentura nemá povinnost autory aktivně vyhledávat a kontaktovat, a to ani v případě, že za ně vybírá adresné odměny (právě toho se mimochodem týkal onen zmiňovaný spor). Jinými slovy, pokud autorovi již nějaké knihy vyšly, ale u DILIE registrovaný není, protože třeba vůbec netuší, že existuje, považuje se to za jeho chybu. Odměny za poslední tři roky lze však při uzavření smlouvy vymáhat zpětně.

Výpočet konkrétní výše odměn a náhrad je extrémně složitý; ačkoliv jsem na agenturu během let vznesl řadu dotazů, nikdy se mi ho nepodařilo pochopit. Jisté je, že se odvíjí od počtu a délky vydaných knih, a také od jejich žánru a oblíbenosti, přičemž nejlépe jsou na tom plodní autoři prózy pro dospělé, o jejichž díla je v knihovnách velký zájem. Zdaleka nejvyšší odměny pak přináší uvedení textu v televizi nebo v rádiu (typicky třeba četba v některém z pořadů Českého rozhlasu).

Pojďme se nyní podívat na konkrétní příklad. Tady je stručná verze přehledu mých odměn a náhrad za rok 2020:

Je třeba podotknout, že jsou tam započteny i knihy, které jsem překládal, a také pohádky, které jsem napsal pro Český rozhlas. Kdybychom se omezili pouze na mé vlastní knihy, byla by výsledná částka zhruba poloviční. Na téměř neznámého autora je to ale myslím pořád poměrně slušné, zvláště když uvážíme, že tyto peníze dostávám každý rok, aniž bych se o to musel jakkoliv starat.

Pro fajnšmekry přikládám i ukázku z podrobné verze výpisu:

Pro úplnost dodávám, že DILIA se kromě kolektivní správy věnuje i dalším činnostem, ty však v praxi buď nefungují, nebo pro většinu autorů nejsou zajímavé, proto je zmíním jen zběžně. Patří sem například agenturní zastupování nebo úschova díla. Agenturní zastupování je v principu skvělé, u méně známých spisovatelů však téměř nikdy nevede k nalezení nakladatele; úschova díla má autora ochránit v případě sporu o autorství, sama agentura ale na svých stránkách přiznává, že pokud by takový spor skutečně nastal, jako důkaz by neobstála.