Lidé jsou hraví a rádi poměřují síly. Platí to i pro svět literatury – větších i menších literárních soutěží se u nás každoročně pořádají desítky. Začínající autoři ovšem jejich výsledky často přeceňují – zčásti je to tím, že nevidí do rozhodovacího procesu běžného nakladatele, který nad soutěžními úspěchy obvykle jen pobaveně mávne rukou a názor si udělá sám, zčásti tím, že nelze nahlédnout do zákulisí samotných literárních klání. Uniknou-li na veřejnost nějaké informace, omezují se většinou na osobní spory mezi jednotlivými porotci (což je například u Magnesie Litery bohužel již téměř zvykem). Otevřený a detailní pohled stále chybí, proto ho nabízím v tomto článku.
V letech 2018 až 2020 jsem byl členem poroty středně velké literární soutěže pro děti a mládež. Porota nebyla anonymní, název soutěže tedy není těžké dohledat, přesto ho zde neuvádím, aby se tento článek nezobrazil, když ho někdo zadá do vyhledavače. Soutěže si velice vážím a rozhodně ji nechci nijak poškodit, zároveň jsem však v textu chtěl být maximálně upřímný a popsat vše podle pravdy. Po dlouhém zvažování jsem proto zvolil tento kompromis.
Hodnocení soutěžních prací v našem případě probíhalo ve dvou krocích – nejprve každý porotce vybral „své“ vítězné práce (první, druhé a třetí místo a dvě čestná uznání), pak se celá porota sešla a všechna tato individuální hodnocení sečetla. Pokud nebyli jasní vítězové nebo pokud se chtěl některý z porotců „přimluvit“ za nějakou povídku, následovala společná diskuze.
Na zásadní problémy jsem bohužel narazil již při individuálním hodnocení. Do soutěže totiž pokaždé přišlo téměř dvě stě textů, a ačkoliv byly rozděleny do dvou kategorií, stále šlo o počet, u něhož nebylo možné dosáhnout rozumné míry objektivity. Dobrých prací byla celá řada, téměř všechny však vybočovaly pouze v jediném ohledu. Jak je potom porovnat? Co je víc – realistické dialogy, kvalitní práce s postavami, originální nápad, dobře vystavěný příběh, překvapivě hluboké myšlenky, nebo snad humor? Čemu dát přednost? Povídku, která by ostatní jasně „válcovala“ ve všech ohledech, jsem za celé své působení viděl jen jednou.
Potíž byla i v tom, že mé hodnocení ovlivňovala řada „externích“ faktorů – momentální nálada, únava, denní doba, ale třeba i pořadí povídky v rámci dané „várky“ i v rámci celku. Na přečtení prací bylo pokaždé něco přes dva týdny, každý den tak bylo potřeba splnit značně vysokou „kvótu“, abych stihnul projít všechno. U desáté povídky jsem proto obvykle byl v daleko horším rozpoložení než u první, protože už jsem četl vyloženě na sílu a z povinnosti. Co se týče celku, u prvních textů jsem byl o něco přísnější, protože jsem ještě neměl dobrou představu o průměrné úrovni; tvrději jsem posuzoval i ty poslední, protože prací v užším výběru už jsem měl dost.
K roli porotce jsem se snažil přistupovat co nejzodpovědněji, proto jsem si po prvním roce vymyslel velmi komplikovaný systém hodnocení, který měl veškeré tyto faktory zohlednit, a zaručit tak opravdu objektivní výsledky. Ačkoliv jsem ovšem udělal vše, co bylo možné, nemám z toho s odstupem příliš dobrý pocit – vím, že jsem nikdy nevybral nic špatného, ale že bych vždy navrhoval to nejlepší, to s jistotou tvrdit nemůžu.
Možná si teď říkáte, že jsem to přeháněl a že jedinec nic objektivně posoudit nemůže, proto také poroty mívají více členů. Pokud jsem byl ovšem ze svého osobního hodnocení nešťastný, po schůzkách poroty jsem si rval vlasy. Kámen úrazu byl v možnosti diskuze – v porotě totiž se čtyřmi tiššími a méně průbojnými jedinci zasedl i člověk, který byl naopak velmi asertivní.
(Jsem si vědom, že jsem se na začátku zmiňoval o veřejných šarvátkách mezi porotci, takže tato část může působit pokrytecky. Znovu říkám, že mi jde o pravdivé vylíčení událostí, spory v porotě tedy nelze vynechat, protože k nim skutečně docházelo, neberu to ale jako osobní útok, nýbrž jako kritiku systému jako takového. Věřím, že k tomu dotyčný přistupoval s nejlepšími úmysly a že se snažil hodnotit stejně poctivě jako já, proto jej v rámci možností chráním tím, že neprozrazuji jeho totožnost. Je to ovšem problém, na který je potřeba upozornit – v porotách literárních soutěží budou nejspíš introverti zastoupeni hojně.)
První rok jsme se v individuálních hodnoceních nijak výrazněji neshodli, následovala proto diskuze. Do té však bylo možné navrhovat i povídky, které jsme sice do „své“ pětice nevybrali, ale považovali jsme je za dobré. Asertivní porotce tak navrhoval další a další práce, a tak jsme se za chvíli probírali snad třiceti texty zároveň a zmateně skákali od jednoho ke druhému. Většina z nás postupně rezignovala, na stupních vítězů tedy byli zastoupeni především favorité nejprůbojnějšího porotce, zatímco povídky, které měly na předních místech ostatní, často nedostaly ani čestné uznání.
Další rok jsem proto na začátku schůzky navrhoval, abychom se striktně drželi součtu individuálních hodnocení a diskuzi omezili pouze na povídky, které dostanou stejný počet bodů. Kolegové ovšem oponovali, že by to bylo příliš mechanické, že literatura není matematika a že celek je víc než součet jednotlivých částí, můj návrh tak byl zamítnut.
Následovalo ovšem hned několik překvapení. Byl to rok, kdy do soutěže přišla již zmiňovaná geniální povídka, o jejích kvalitách jsem však byl zjevně přesvědčen pouze já, nikoho jiného totiž neoslovila. Nečekané bylo i to, že jsme tentokrát po sečtení individuálních hodnocení dospěli k poměrně jednoznačným celkovým výsledkům, a to včetně nezpochybnitelného vítěze, který měl před ostatními velký náskok. Přesto následovala diskuze, která se začala vyvíjet stejným směrem jako předchozí rok – asertivní porotce navrhoval k posouzení stále další a další povídky a méně průbojní členové poroty to pomalu vzdávali. Mě ale výjimečná povídka chytila za srdce natolik, že jsem se za ni rozhodl bojovat. Schůzka se dost protáhla a došlo k velmi nepříjemnému a značně vyhrocenému střetu, přesto jsem odmítnul ustoupit a tvrdohlavě si stál za svým.
Výsledek? „Můj“ text soutěž vyhrál, a to jen proto, že mě bylo nejvíc slyšet. Ačkoliv jsem byl o své pravdě přesvědčen, uvědomoval jsem si, že výsledky jsou znovu pokřivené, jen jiným způsobem – tentokrát jsem to byl já, kdo si na úkor ostatních prosadil svou. K celkovému rozčarování navíc přispělo i to, že text, který měl po sečtení individuálních hodnocení nejvíc bodů, tedy onen „nezpochybnitelný“ vítěz, nakonec nedosáhnul ani na čestné uznání. Objektivně byl možná nejlepší, nikoho ale neoslovil natolik, aby se za něj pral.
Poslední rok jsem se setkání poroty neúčastnil – měl jsem podezření na koronavirus, proto jsme se dohodli, že své hodnocení pošlu mailem a pro případ diskuze budu k dispozici na telefonu. Asi vás nepřekvapí, jak to dopadlo – když jsem své favority nemohl podpořit osobně, mé hodnocení bylo zcela irelevantní. Z povídek, které jsem vybral, se neumístila žádná, a já jsem z poroty po slavnostním vyhlášení výsledků odstoupil.
Nabízí se tedy otázka – může být nějaká literární soutěž skutečně objektivní? Jsem přesvědčen, že při větším počtu příspěvků a omezeném počtu hodnotitelů to nejde. Možná namítnete, že v našem případě bylo řešení nasnadě – držet se matematiky a nedovolit, aby se diskuze zvrhla. Jak je ovšem krásně vidět na příkladu geniální povídky, s tímto přístupem bychom přišli o onen těžko postižitelný, ale velmi důležitý rozměr, jímž je emoční odezva čtenáře – porotu jako celek text neoslovil, mě ovšem okouzlil natolik, že jsem se za něj navzdory své povaze bil jako lev.
Což nás přivádí k další myšlence – řada slavných knih má objektivní nedostatky, vyvažují to však jedinečnou atmosférou či určitým neopakovatelným kouzlem, kterým si čtenáře dokážou podmanit. Nemělo by tedy právě toto být onou nejvyšší hodnotou? Nebylo by spravedlivější ignorovat snáze postižitelné aspekty textu – stavbu děje, práci s postavami, přirozenost dialogů apod. – a hodnotit pouze to, jak moc nás daná povídka chytila za srdce?
Odpověď neznám. Jistý jsem si pouze jedním – soutěže není radno přeceňovat a objektivitu ani nezávislé posouzení textu od nich očekávat nelze.
(Tomu, co vám literární soutěže mohou přinést a kdy má cenu se jich účastnit, se více věnuji v tomto videu.)