Dobrý den, pane premiére.

Jsem spisovatel a lektor tvůrčího psaní a vždy jsem se snažil podporovat začínající autory. Vaše kniha „Sdílejte, než to zakážou!“ mě zaujala, myslím, že máte určitý literární potenciál, a proto jsem se rozhodl, že Vám na ni dám podrobnou zpětnou vazbu, a to zcela zdarma. Sám píšete, že jste vděčný za každou kritiku, která má hlavu a patu, věřím proto, že to padne na úrodnou půdu a že příští knihu již nebudete muset vydávat samonákladem a vnucovat ji čtenářům násilím. Pojďme na to.

Zřejmě nejzásadnější slabinou Vašeho textu je naprostá absence napětí. Má-li být příběh silný a výrazný, musí v něm o něco jít, musí v něm být vyhrocené konflikty, musí docházet k nečekaným zvratům. Vy ovšem předkládáte děj, kde žádná překvapení nejsou a kde se každý problém okamžitě vyřeší. Váš hrdina má za sebou idylická čtyři léta vládnutí, nyní kandiduje znovu, opět se skvělým programem. Je jasné, že ho občané bez váhání zvolí – jednak je Vaše Česká republika „plná lidí s velkým srdcem“, kteří si nenechají „nic nakecat“, jednak je veškerá opozice zcela bezzubá. Protagonista sice na začátku říká, že „teď jde o všechno“, ve skutečnosti ovšem zjevně nejde vůbec o nic.

Dobrou zprávou je, že jste si v příběhu (možná nevědomky) připravil celou řadu příležitostí k různým dramatickým konfliktům. V této verzi zůstávají nevyužité, nebylo by ale těžké knihu přepsat tak, aby se dala číst (případně tyto poznatky můžete využít při psaní dalších děl). Podívejme se na pár konkrétních příkladů, ať víte, o čem mluvím.

Hned na začátku jsme svědky extrémně vypjatého střetu ohledně kvót. Je to velmi slibně rozjeté, čtenář napjatě čeká, co bude, Vy však tuto zajímavou situaci nerozvíjíte – hrdina kvóty tvrdě odmítne a zástupci ostatních evropských zemí tomu jen tiše a obdivně přihlížejí. Proč se s ním nepřou, proč je hned všechno tak, jak řekne Babiš? Konflikt přitom můžeme hledat i na „vyšší“ úrovni. Protagonista například neustále opakuje, že vybudoval hned několik velkých firem – nemohla by některá z nich překračovat evropské právo, neoprávněně čerpat dotace apod.? Na tom by se přece dalo krásně stavět, hrdina by třeba mohl předchozí prohřešky krýt ze své pozice premiéra. Jeho vztah s Evropskou unií by náhle měl daleko větší hloubku a příběh by byl rázem mnohem poutavější.

Velký potenciál má i opozice. U tohoto typu literatury čtenář čeká politický boj a tvrdé soupeření, nejspíš i dost zákeřné. To tady bohužel zcela chybí – opět máte dobře našlápnuto, opět se nabízí řada příležitostí, Vy je ale nevyužíváte. Piráty na scénu přivádíte velmi okázale, čtenář tedy logicky předpokládá, že hrdinovým úhlavním nepřítelem budou právě tyto vlastizrádné zrůdy, on je však ihned rozdrtí. Ve zbytku knihy se již tato pomýlená a arogantní mládež objeví jen dvakrát, pokaždé ve velmi krátkých a nicneříkajících pasážích. Dalším nadějným kandidátem (ačkoliv by ho bylo potřeba představit mnohem dřív než těsně před polovinou knihy) je nepochopitelně lehkovážný Petr Fiala. Ani tento bestiální kravaťák ovšem pro moudrého protagonistu nepředstavuje žádnou konkurenci, po velkolepém entrée se s ním již znovu nesetkáme.

Ptáte se, jak s opozicí pracovat? Kdyby nebyla tak směšná a ubohá, mohly by střety postupně eskalovat – představuji si třeba scénu, kdy hrdina stojí u řečnického pultíku a hřímá „nikdy neodstoupím, nikdy, nech si to všichni zapamatují“. Pokud bychom to spojili s předchozím nápadem ohledně nekalých praktik firem, které Váš Babiš vybudoval, byly by náhle nadcházející volby mnohem dramatičtější, neboť by existovalo nebezpečí, že by v případě prohry mohl skončit ve vězení. K tomu ale nutně potřebujeme nějakého soupeře. Nepůjde-li to jinak, nebál bych se pro tyto účely vymyslet zcela novou postavu – do příběhu by například skvěle zapadal nějaký hrdinův předchůdce z Ministerstva financí, s nímž by se upřímně nesnášel. V tuto chvíli každopádně výraznější záporná postava chybí a čtenář, který celou dobu napjatě čeká na návrat Pirátů či Fialy, může na konci pouze smutně konstatovat, že ti, kteří měli přijít, nepřišli.

Zajímavé vypravěčské možnosti skýtají i synové. Kladu si otázku, proč jste je vypustil – protagonista mluví o obou svých dcerách, syn Frederik je však zmíněn pouze u nákupu potravin do potravinové banky a syn Andrej ml. se v knize neobjeví vůbec. Nemohl by jeden z nich být odbojný a snažit se otci vzepřít? Je to trochu klišé, uznávám, rodina je teď ovšem příliš idylická. Nechci nic přehnaného – nedávno jsem četl politický thriller, kde americký prezident svého nepohodlného syna „uklidil“ do Afriky, a lomil jsem rukama nad tím, jak je to nerealistické – jen takové ty obyčejné rodinné rozepře.

Zásadní nevyužitou příležitost představuje rovněž část s koronavirem. I tady si hrdina se vším poradí příliš snadno a rychle – vše okamžitě zařídí, v rozhodování nikdy neudělá žádnou chybu, v létě 2020 dokonce moudře odmítá jásání opozice a varuje, že může přijít druhá vlna. V textu sice naznačujete drobný přehmat – to, že se právě po létě 2020 otálelo se zpřísněním opatření – je ale zřejmé, že to nelze dávat za vinu Vašemu Babišovi, nýbrž jen a pouze odborným skupinám Ministerstva zdravotnictví, které se nedokázaly domluvit.

Oč by přitom bylo zajímavější, kdyby boj s pandemií tak hladce neprobíhal, kdyby například protagonista sebevědomě prohlásil, že je Česká republika „Best in covid“, jen aby se později jeho země stala jednou z nejhorších. Nebál bych se pracovat i s nevypočitatelností, která je pro podobné události charakteristická – hrdina by například mohl slíbit, že plošná opatření již nikdy zavádět nebude, jen aby to záhy musel porušit. Nebo může jít o manažerská selhání, třeba laxní přístup ke stavu rezerv ochranných pomůcek, jež by pak bylo potřeba za zcela absurdní ceny dokupovat; možná by ty obchody navíc mohly být prováděny nějak podezřele, například přes firmy, co nikdy nevykázaly žádné náklady ani výdělky. Znovu, tohle už je přehnané a nerealistické, jen naznačuji možnosti.

Když jsme u té pandemie – vůbec nechápu, proč jste druhé vlně koronaviru věnoval pouhých pět stran. Jinde jste se zkrátka rozhodně nedržel, většina kapitol je několikrát delší, než by bylo vhodné či potřebné, tady ovšem všechno „přeletíte“ neuvěřitelně rychle. Je to tím nápadnější, že jste tuto kapitolu nazval „Nejtěžší rok mého života“, čtenář tedy bude očekávat velké drama. Jen pro srovnání – stejný prostor, tedy pět stran, jste v knize věnoval třeba českým úspěchům v oblasti kosmonautiky. Asi se shodneme, že nejde o pasáže srovnatelného významu.

Tolik tedy k chybějícímu napětí a k radám, kde ho hledat. Posuňme se nyní k postavám.

Váš hlavní hrdina ději dominuje, vše se točí kolem něj. To je samozřejmě v tomto typu literatury zcela v pořádku, aby to ovšem čtenáře bavilo, je potřeba, aby se jednalo o postavu dynamickou, tedy takovou, která se v průběhu děje nějakým způsobem vyvíjí či mění. Váš protagonista je ale od samého začátku dokonalý – nikdy neváhá, nikdy nechybuje, a bohužel také nikdy neprohrává. Nemá se tudíž kam posouvat a nemůže nikdy ničím překvapit.

Tato slabina je navíc umocněna tím, že je Váš hrdina znovu a znovu okouzlen sám sebou a v každém odstavci se nejméně jednou pochválí. Je to zasloužené, o tom žádná – podaří se mu, na co sáhne – přesto toto vytrvalé „samožerství“ čtenáře brzy unaví, a to tím spíš, že o sobě protagonista poměrně často mluví ve třetí osobě („ale když se na to tak zpětně podívám, tak ten Babiš toho udělal na financích docela dost“, „to byl Babiš už čtyři roky ve vládě“ apod.).

Je zřejmé, že jste se při tvorbě hlavní postavy částečně inspiroval sám sebou, výsledek je ale bohužel učebnicovým příkladem toho, proč to není dobrý nápad a proč od toho začínající autory vždy zrazuji. Vyžaduje to totiž značnou míru sebereflexe – je nutné, aby člověk sám sebe dokázal nahlédnout i se svými chybami, temnými stránkami, démony apod., a pokud náhodou žádné nemá, musí si je vymyslet. Chápu, že jste se snažil vytvořit alfasamce, kvůli absenci čehokoliv negativního je však Váš Babiš jednorozměrnou šablonou bez jakékoliv hloubky. Sorry jako.

Velkým problémem je i to, že hrdina neprojevuje téměř žádné city a působí jako psychopat, nebo přinejmenším vážně narušený člověk. Dobře je to vidět například v kapitole „Nejtěžší rok mého života“. Již ten název – proč to protagonista vztahuje jen na sebe? Koronavirus přece zasáhl všechny, přičemž některým jistě vzal víc než jemu. Proč tu Váš Babiš vůbec nemyslí na občany a stará se jen o to, že to nyní coby premiér bude mít těžké a že nejspíš nebude stíhat psát svá hlášení „čau, lidi“? Celá tato kapitola působí bizarně – utrpení národa i mrtvým věnujete pár vět, zatímco moudrá rozhodnutí hrdiny vždy rozebíráte podrobně.

Dojem absence citů podtrhuje i to, že protagonista nemá žádné vztahy, jež by bylo možné označit za normální – kolegy i své blízké vidí pouze prizmatem toho, co mu mohou nabídnout. Naprostá většina postav se v textu jen mihne, což se týká i hrdinovy manželky Moniky – z její podkapitoly si čtenář odnáší pouze to, že dobře reprezentuje, že si ho nechtěla vzít a že umí být paličatá. Na životní partnerku je tato bilance poměrně tristní.

Nejvřelejším a nejplastičtějším vztahem je poněkud překvapivě „bromance“ s Viktorem Orbánem. Jelikož je to v rámci knihy jediný záblesk skutečného lidského pouta, hrdinovo manželství bych prohlásil za ztracené a při úpravách bych veškerou energii napřel sem. V současné verzi bohužel zůstáváte na půli cesty, pojal jste to jako pokrevní bratrství Old Shatterhanda s Vinnetouem – Orbán s Babišem se neustále ujišťují, že jsou jeden druhému skutečným přítelem – moderní literatura je ale úplně jinde. V textu jsou dobře patrné homoerotické podtóny, nebál bych se je proto využít – já vím, že jste ze starší generace, a tak to možná neumíte posoudit, nechte si ale vysvětlit, že máme rok 2021. Vyhnul bych se klišé, rozhodně nehoruji pro to, aby si oblékli růžové svetříky a volali „my chceme znovu motýle“, krátký románek by ovšem na nějakém summitu jistě prožít mohli.

Pojďme dál. Abych citoval klasika: „Ta kniha je především dlouhá. A to tak dlouhá, že kdyby byla snad o polovinu kratší, tak by furt byla moc dlouhá.“ Vyškrtl jste vůbec něco? O postavách se toho dozvíme pramálo, zato víme, že hrdina měl jako dítě pletený kočárek, že mu v Addis Abebě říkali „Anderinko-manderinko“, že se rozněžní, když vidí koláč s drobenkou, a že na Mezinárodních hrách seniorů v Olomouci políbil snad čtyřicet důchodkyň. Detaily se cení, je však velký rozdíl mezi zručnou charakterizací a blábolivou záplavou příhod z natáčení.

Neschopnost vybrat to podstatné se nakonec projevuje i v detailech. Hrdina se například snaží vysvětlit svou chorobnou posedlost kvótami, a tak vyjmenovává incidenty, při nichž do Evropy pronikli migranti. Sám ale jistě uznáte, že srovnávat šest tisíc uprchlíků, kteří se z Maroka dostali do Španělska, se dvěma muži, kteří na podvozku kamionu překonali hranici České republiky a „zvonili večer na obyvatele Soutic na Benešovsku. Bez dokladů, samozřejmě“, působí velmi komicky. Musíme se soustředit na kvalitu, nikoliv na kvantitu.

Potíž je i ve způsobu, jakým se Váš Babiš vyjadřuje. Prohlašuje o sobě, že miluje čísla, protože nelžou a jsou „nesmiřitelná“, vzápětí ale dodává, že mu kolegové říkali, že občané nemají rádi, když je čísly a názvy zahlcuje. Upřímně mě mrzí, že si tuto radu nevezme k srdci – nekonečné seznamy, které tvoří převážnou většinu textu, totiž průměrnému čtenáři skutečně nic neřeknou. Lidé reagují na osobní příběhy, nikoliv na statistiky. Někde jste na dobré cestě – třeba při otevírání dálnice D8 si hrdina vzpomene na jednoho ze svých řidičů, který se zabil na úzké okresce, a zalituje, že se nedožil dneška, protože teď by smrtelnou nehodu mohl mít na krásné nové dálnici – podobným způsobem by však bylo potřeba pracovat s celou knihou.

Vůbec také nerozumím Vaší volbě názvů. Knihu jste pojmenoval „Sdílejte, než to zakážou“. Z jakého důvodu jste se odchýlil od zavedeného sousloví „sdílejte, než to smažou“? Proč přicházíte s vlastní variantou, která nic neznamená? Je to nějaká autorská hra? Pokud ano, nerozumím jí. „Sdílejte, než to smažou“ je dnes navíc spíše posměšným pokřikem, který upozorňuje na ty nejnesmyslnější konspirační teorie. Naznačujete snad, že má na Vaši knihu čtenář nahlížet podobně?

Záhadný je pro mě i podtitul „Přečti si pravdu!“. V kombinaci s názvem vytváří očekávání nějakých šokujících odhalení, ta ale v knize čtenář nenajde. Hrdina neprozrazuje nic překvapivého ani pikantního, nedějí se tu žádné nepřístojnosti, ba naopak, text je smutně krotký a předvídatelný. Co má tedy být tou „pravdou“, kvůli které by knihu někdo měl chtít zakázat? Netuším. (Tady bych se znovu přimlouval za románek s Orbánem – kniha po něm přímo volá a zmíněné očekávání jakési šokující „pravdy“ by naplnil skvěle.)

Problematické jsou i názvy kapitol, které často nekorespondují s obsahem. Kapitola „Čtyři ráno“ by se logicky měla jmenovat „Migrace“; kapitola „Petr“ není o Petrovi, nýbrž o armádě; v kapitole „New York a Paříž“ jsou o New Yorku všehovšudy dva odstavce. Obsahový chaos se projevuje i jinak – intermezza, která do textu náhodně vkládáte, jsou sice velmi kreativní, postrádají však jakoukoliv logiku. Do podkapitoly o hrdinově manželce Monice jste z nějakého důvodu zařadil recept na kaiserschmarrn, ačkoliv s ní toto jídlo nijak nesouvisí; do kapitoly, v níž kritizujete komunikaci Finanční správy, se dostala úvaha o vyznání lásky; do kapitoly „Moje ženy a já“ a podkapitoly „Holky ze sekretariátu“ Vám spadnul i chudák Honza. Proč? V závěru sice Váš Babiš říká, že si po sobě knížku čte „už asi posté“, tomu ale věřím zhruba stejně jako jeho tvrzení, že Českou republiku svět již nyní označuje za nastupující kosmickou velmoc.

Pravidelné vsuvky, ve kterých protagonista prezentuje své nápady, by mohly představovat zajímavé zpestření, nelze se ovšem zbavit dojmu, že jste si stanovil nějaké kvóty a nápady jste vymýšlel na sílu, abyste měl do knihy co dát. Jedna polovina je naprosto nerealistická, druhá naopak tak jednoduchá, že se čtenář neubrání otázce, proč tyto věci hrdina za ty čtyři roky vládnutí nedokázal prosadit. Z první kategorie jmenujme například radikální reformu školství s individuálními rozvrhy a českou variantou webu MasterClass nebo myšlenku, že by měl každý člověk svůj osobní tým lékařů, který by mu byl kdykoliv k dispozici; z té druhé třeba zavedení Dne českých matek a babiček nebo technickou zdarma jako odměnu pro slušné řidiče.

Se vsuvkami nazvanými „S vámi“ je to podobné – dobrý nápad, špatné provedení. Když se Váš Babiš setkává s obyčejnými lidmi, mírně ho to zlidšťuje, což tady jednoznačně potřebujeme. Vy však s touto slibnou koncepcí zacházíte velmi hloupě – první „S vámi“ zahajujete třístránkovým chvástavým seznamem politiků a celebrit, s nimiž se protagonista zná, v těch dalších se v rolích „obyčejných“ lidí objevuje Jiřina Bohdalová nebo Milan Kundera. Skutečných zástupců „lidu“ je jen hrstka, a ačkoliv hrdina tvrdí, že ho ti „obyčejní“ zajímají daleko víc než ti slavní, není to vidět – o své „dlouholeté sousedce“ Růžence ví například pouze to, že je opravdu stará a že má ráda marmeládu.

Na Vašem místě bych si také dával větší pozor na to, jak protagonista ke čtenáři promlouvá. To neustálé zkoušení typu „A jakýpak asi máme v Karlových Varech slavný hotel? No jasně, samozřejmě, je to Thermal“ vyznívá příliš blahosklonně. Dobře nepůsobí ani hrdinovo filozofování – vznikají totiž perly jako „Když kladete slova za sebe, můžete vyznat lásku tak, že si to ten člověk bude pamatovat celý život.“ nebo „Víc šťastných a spokojených maminek. Tatínků. Rodin. Víc je prostě víc.“. V žádném případě bych rovněž se čtenářem nemluvil jako s idiotem. Narážím například na část o nízké porodnosti, kde Váš Babiš hned několikrát zopakuje, že ideální je rodina se třemi dětmi, protože „nejbližší celé číslo po číslu dva je číslo tři“. Skutečně je čtenáři nutné opětovně zdůrazňovat, že děti nelze rodit po částech?

Zastavme se ještě krátce u stylistiky. Asi tušíte, že to není žádná sláva. Ve většině textu si držíte poměrně formální tón, prokládáte jej ovšem slovy či obraty, které připomínají čtvrtou cenovou, například „fakt brutál“, „brutálně náročný“, „odjet kampaň“, „na čtyři oči“ nebo Vaše velmi oblíbené, ale zcela nevhodné „odmakat“. Moc Vás prosím, vyřaďte tento rádoby žertovný paskvil ze svého slovníku. Stejně tak do textu rozhodně nepatří smajlíci – připomínám, že Vašemu hrdinovi má být šedesát šest let, nemá se jednat o dvanáctiletou Youtuberku.

Nejde přirozeně pouze o úroveň hovorovosti, těch problémů je celá řada. Přidám sem pár názorných příkladů. Věřím, že když si ty věty prohlédnete takto samostatně, hned uvidíte, v čem je potíž:

 

„Byl to super večer a strašně moc jsme si porozuměli.“

 

„Na konci jsem se jich zeptal, jestli by dětičky ocenily můj plán rozdat jim lopatičky a sázet sazeničky malých stromečků.“

 

„Spousta z nás má staré rodiče a víme velice dobře, kolik prášků berou. Spousty prášků. Lékovky na každý den a musí se myslet na to, aby je pravidelně brali. Pětkrát denně. Spousty prášků.“

 

Na závěr ještě zmíním jednu Vaši nepříjemnou autorskou manýru, kterou je jakési literární „skandování“, kdy sázíte jeden minimalistický odstavec za druhým. K vyhrocenému jednání o migrantech se to hodí, jinam ale určitě ne. Posuďte sám:

 

„Tyto ženy mají obvykle jen jedno dítě.
A my potřebujeme tři.
Tři.
Aha.“

 

„Všechno by se mělo odvíjet od zájmů, talentů, schopností, možností, a taky přání každého dítěte.
Ne rodičů.
Ne učitelů.
Ne politiků.
Dítěte.“

 

„Co to znamená pro občana?
Sakra hodně.
JEDEN úřad.
JEDNO razítko.
JEDNO rozhodnutí.“

 

Pane premiére, doufám, že Vám tato zpětná vazba byla užitečná. Vím, že jste teď nejspíš zklamaný – dal jste si s knihou záležet a dopadlo to prachbídně. To se ale v naší branži stává, je potřeba to nevzdávat a zkoušet to znovu a znovu. Velmi rád Vám s tím pomůžu, když máte svou osobní učitelku češtiny, není důvod, proč byste nemohl mít i svého osobního učitele tvůrčího psaní. Pokud budete mít zájem, stačí napsat na „rskolek@gmail.com“, nebo se přidat do Facebookové skupiny „Tvůrčí psaní pro náročné“. Když budete chtít, půjde to! Kdoví, třeba budeme za čtyři roky v rukou držet něco hodnotnějšího.