Když jsem včera po druhé dávce seděl v obří očkovací hale a čekal povinných patnáct minut, než mě pustí domů, měl jsem takovou zvláštní chvilku. Najednou mi došlo, jak je to všechno úchvatné, kolik se na tom podílelo lidí, kolik úsilí to stálo. To nepředstavitelné množství vědeckého poznání, bez něhož by to nebylo možné. Uvědomil jsem si zkrátka, jak úžasné vzepětí lidstva to je.

Říká se, že naše generace všechno má, že jsme zhýčkaní. Nevím, neumím to posoudit. Třeba to tak je. Vím ale jistě, že jsem kolem sebe nikdy nepociťoval přehnaný optimismus. Když jsem začal víc vnímat atmosféru ve společnosti, převládala deprese, a to nikoliv deprese bojovná – je to zlé, ale zvládneme to, popereme se s tím – nýbrž ta pasivní, odevzdaná – bitva je prohraná, tak proč se snažit. Nadšení z demokracie se kamsi vytratilo, ozvěna klíčů už dávno utichla; dominovaly environmentální problémy, globální oteplování, přelidnění, později sucho, mikroplasty ve vodě. Dnes si vlastně stačí jen vybrat, co nám zlomí vaz dřív, a všechny překážky vypadají tak nezdolatelně, že se těm, kdo by se je snad bláhově snažili překonávat, s gustem vysmíváme. Nevíš, že je to zbytečné? Strč hlavu do písku a ještě si chvilku užívej. Zářná budoucnost generace, která všechno má.

Včera to ale bylo jiné. Cítil jsem obrovskou vděčnost. Naplno jsem si uvědomil to, co v těch tmářských sporech o koronavirus a vakcíny tak často zapadá – tohle je triumf. Je to důkaz, že ještě je něco jako "lidstvo" a že třeba jednou najdeme nějakou trvalejší jednotu a přestaneme existovat jako rozhádané kmeny. Že v té tmě, kterou jsme se naučili nevidět, protože je příliš depresivní, je přece jen nějaké světlo.

Cítím vděčnost. A naději.