Školení předsedů, místopředsedů a zapisovatelů volebních komisí probíhalo v auditoriu krajského úřadu. To bylo oblepeno výstrahami, že mezi sebou kvůli covidu máme nechávat vždy jedno místo volné, to však nešlo – účastníků totiž bylo víc než sedadel. Je možné, že se správně mělo jednat o dvě samostatné akce, polovina školení byla totiž určena pouze zapisovatelům a polovina pouze předsedům a místopředsedům, z nějakého důvodu jsme ale všichni museli být přítomni celé tři hodiny, ačkoliv se nás hodina a půl vůbec netýkala. Nu co, alespoň jsem si s Českým statistickým úřadem osvěžil trojčlenku a dozvěděl se, že když mě jeho software při vyhotovování zápisu pustí dál, jedná se o přijatelnou chybu, zatímco když mě dál nepustí, jde o chybu nepřijatelnou.

V „naší“ části jsme zhlédli půlhodinový instruktážní film, jehož vizuální stránku musím pochválit – herci byli vtipní, a zároveň dobře předávali to důležité. Zvuk hodnotit nemůžu, protože jsem skoro nic neslyšel – úřednice, které školení vedly, bohužel u videa nedovedly zvýšit hlasitost na potřebnou úroveň. Situaci rozhodně nepomohl ani hlouček jejich kolegů-zapisovatelů, kteří se usadili ve středu auditoria a jali se pořádat improvizovaný piknik. Nejprve šustili, pak debužírovali, potom se mezi sebou hlučně bavili, a nakonec si začali vyřizovat telefonáty. Úřednice se s kolegy do křížku raději nepouštěly, napomínal je tedy alespoň okolní dav, zapisovatelé na to ovšem reagovali jen nechápavými pohledy.

Po filmu následovala přednáška. Opět nastal problém se zvukem – v auditoriu byla řada mikrofonů, úřednice je ovšem neuměly zapnout. Hlavní školitelka také nedovedla udržet myšlenku a neustále nás obšťastňovala veselými, leč tragicky irelevantními historkami z let minulých. Samotná přednáška byla navíc velmi matoucí – přednášející se do různých výjimečných situací ponořila natolik, že mě naprosto znejistěla. Před školením jsem měl pocit, že základním principům rozumím poměrně dobře, po něm vím, že nerozumím ničemu. Tak jako tak se jednalo o ztracený čas – jednak je výjimek tolik, že si je při nejlepší vůli nelze zapamatovat, jednak bude ve volební místnosti podrobný manuál, v němž by měly být zahrnuty všechny případy, které mohou nastat.

To nejhorší ovšem mělo teprve přijít. Po chaotickém výkladu byl prostor na otázky – ten opanoval ráčkující intelektuál s poťouchlým šklebem, který kladl stále bizarnější dotazy. Skončili jsme u situace, kdy chtěla volit čerstvě vdaná a čerstvě přestěhovaná žena, které se v novém bydlišti stal úraz, ale sanitka ji z nějakého důvodu odvezla do nemocnice v tom původním, přičemž její občanský průkaz před převozem přestřihlo čerstvě vyvdané dítě z partnerova předchozího manželství.

Ráčkujícího idiota jsme umlčeli násilím, jeho deviantní dotazy však odhalily nejednu mezeru v systému. Je šokující, jak jednoduše se dá u voleb podvádět. Konkrétní postupy tu z pochopitelných důvodů rozepisovat nebudu, opravdu ale nejde o nic složitého – příprava toho nejjednoduššího by zabrala zhruba půl hodiny, vybrané straně bych místo jednoho hlasu přispěl dvěma a nikdo by to nikdy nezjistil.

Na konci školení pak dorazil rezidentní ajťák a zapnul úřednicím mikrofon. Rozloučení tedy slyšeli všichni.