Když jsem byl kdysi dávno na sjezdu básníků, všichni se podivovali mému pragmatismu – ačkoliv jsem tam byl nejmladší, stál jsem, na rozdíl od většiny ostatních, nohama pevně na zemi. Bylo mi jasné, že psaním se u nás uživí jen pár vyvolených a že já to nebudu; věděl jsem, že budu potřebovat nějaké „klasické“ povolání, které mi zajistí živobytí, a literatuře se budu moct věnovat jen po večerech.

Vystudoval jsem proto překladatelství. Byla to práce s jazykem, šlo mi to, bavilo mě to. Když jsme se u státnic zapovídali a profesoři si vyslechli mé plány, varovali mě, že to nejspíš nebude tak snadné, jak si myslím. A měli pravdu – jakmile jsem začal překládat na plný úvazek, zjistil jsem, že po celodenní práci s textem skutečně většinou nemám mentální kapacitu na vlastní tvorbu. Rychle jsem se navíc musel rozloučit s vytouženým překladem knih – s ohledem na finanční ohodnocení jsem se musel nořit do katalogů fréz a do reklam na odvykací žvýkací gumy, jinak bych neobstál.

V roce 2015 jsem se čirou náhodou dostal k divadelní improvizaci. Nadchnul jsem se do ní a následující dva roky jsem se účastnil všech workshopů, které se kde pořádaly. V roce 2017 jsem založil vlastní improvizační skupinu s názvem Střídavá péče, která polovinu z výtěžku z každého představení dávala na charitu. K tomu jsem začal pořádat vlastní improvizační kurzy. Ty se brzy překvapivě „rozjely“, a to dokonce tolik, že jsem výukou improvizace záhy vydělával víc než překládáním. Jezdit po republice a hrát a učit mě moc bavilo, navíc se to daleko lépe doplňovalo s psaním, proto jsem v roce 2018 překladatelství slavnostně pověsil na hřebík. Všechno vypadalo skvěle.

V březnu 2020 jsme ovšem hráli naposled – přišel koronavirus. Na konci dubna jsem pochopil, že v nejbližší době lépe nebude, a oficiálně jsem Střídavou péči rozpustil. (V danou chvíli mě kolegové považovali za extrémního pesimistu, počet improvizačních skupin se ale za poslední rok a půl smrsknul na třetinu; většina z těch, co přežily, navíc není aktivní a pouze „hibernuje“.)

Přemýšlel jsem, co dál. Měl jsem něco naspořeno, takže jsem se rozhodl, že během lockdownu v rámci svých možností pomůžu a uspořádám obří bezplatný online kurz tvůrčího psaní. (Výuce tvůrčího psaní jsem se věnoval řadu let, vždy ale byla na druhé koleji.) Kurz trval měsíc a půl a vzpamatovával jsem se z něj dalších několik týdnů, fatálně jsem totiž přecenil své síly – kurz jsem vymýšlel za běhu, přesto byl skutečně propracovaný, navíc jsem se snažil poctivě přečíst všechny texty, které mi účastníci posílali, a ještě je nějak stručně okomentovat. Přihlásilo se řádově víc lidí, než jsem čekal, a řádově víc jich také bylo aktivních – bylo zřejmé, že to nepůjde zvládnout, přesto jsem cítil určitý závazek, a tak jsem jim věnoval veškerý čas i energii, a to doslova.

Když jsme skončili, byl jsem fyzicky na dně, vše ale vypadalo poměrně optimisticky. Věděl jsem, že improvizaci nejspíš ještě velmi dlouho učit nepůjde, a tak jsem se rozhodl soustředit výhradně na tvůrčí psaní. (Tam se totiž každý účastník může připojit online, aniž bychom tím něco podstatného ztratili, kdežto improvizaci takto smysluplně vyučovat nelze.) Díky úsporám jsem si mohl dovolit rozběhnout něco nového a upřímně jsem věřil, že když do toho dám všechno, do roka najdu dost zájemců, abych se uživil.

Karanténní kurzy jsem pak pořádal ještě dva – první byl veden čistým altruismem, u dalších už se částečně jednalo o pragmatické rozhodnutí. Doufal jsem, že tímto způsobem najdu další zájemce o psaní. Nutno dodat, že výsledek za vynaložené úsilí v žádném případě nestál – všech karanténních kurzů dohromady se účastnilo přes 500 lidí, z čehož si na konci neuvěřitelných 60 postěžovalo, že jsem jim k některému textu nestihnul napsat zpětnou vazbu. Za kurz poděkovalo zhruba 30, v aktivní účastníky klasických kurzů se jich proměnilo 9.

Nespoléhal jsem samozřejmě jen na lockdownové aktivity. Přišel jsem se spoustou nových akcí a kurzů, pro zájemce jsem začal točit videa a psát dlouhé články, rozebírali jsme společně povídky apod. Na poměrně zaplněném a malém trhu jsem si po čase našel svůj prostor – místo hravého a poměrně povrchního pojetí, které u nás drtivě převažuje, jsem nabídnul obsah pro přemýšlivé a náročné účastníky. V oboru, kde působí řada teoretiků, jsem se také hodně opíral o své zkušenosti z praxe a neváhal jsem sdílet i odvrácenou stranu spisovatelského řemesla, což řada lidí ocenila.

Letos na jaře jsem ovšem začal být nervózní – komunita sice rostla, většina ale zůstávala u pasivního sledování a účast na placených kurzech a akcích neustále odkládala. Pochopil jsem, že najít větší počet aktivních zájemců bude trvat déle, než jsem předpokládal, a přibral jsem si ghostwriting (psaní na zakázku, kde se obvykle nepřiznává skutečný autor). Nejprve jsem měl velké štěstí a dostal dvě skvělé příležitosti, pak jsem ale dlouho paběrkoval. Po této službě je u nás (trochu překvapivě) poměrně značná poptávka, odměny však bývají směšné. Když jsem zjistil, že i uklízečka bere dvakrát tolik, co já, pochopil jsem, že tudy cesta nepovede.

Zvažoval jsem, zda se nevrátit k improvizaci, výhled pro prezenční kurzy je však stále dost nejistý; vše navíc komplikuje zdražování, kvůli němuž většina lidí šetří a do podobných aktivit nejspíš hned tak investovat nebude. Co je horší, nechci být teoretikem – pokud bych učil, chtěl bych i hrát. Původní tým mi ovšem rozbila stěhování a těhotenství, musel bych tedy najít a vytrénovat nový, což by byl, zvláště po nynější pauze, běh na velmi dlouhou trať. Vzhledem k mé finanční situaci to nepřipadá v úvahu.

A tak jsem se před pár dny vrátil k překladům. A jsem z toho upřímně nešťastný. Vždy jsem se všechno snažil dělat naplno a poctivě, vím ale, že nyní to rozhodně nepůjde. Přeskakovat mezi výukou tvůrčího psaní a vlastní tvorbou bylo náročné, oboje by si zasloužilo mou plnou pozornost i náležitý čas; přeskakovat mezi třemi věcmi a dělat všechno kvalitně nejde, to už jsem si vyzkoušel. Vím, že budu opět nucen k nepříjemným kompromisům a že opět vnitřně nebudu spokojen ani s jedním.

A tak přemýšlím, jestli nemám skupinu tvůrčího psaní rozpustit, nepověsit úplně všechno na hřebík a nenechat se někde zaměstnat. Žít zkrátka chvíli v klidu. Jak jednou řekl George Martin, psaní se nemůže věnovat člověk, který v životě potřebuje jistotu. Pro české autory a rok 2021 to platí desetinásobně. A já jsem po letech nejistoty naprosto vyčerpaný a váhám, jestli to všechno vlastně stojí za to.